Zvonění ledu

4* Při výběru téhle šílené komedie mně na první pohled zaujalo originální pojetí personifikace nemoci - v tomto případě rakoviny. Neodbytná přítomnost pocitu nemoci je skvěle vystižená a přináší sebou nezapomenutelné a vtipné momenty. Nechci však prozrazovat, ale je kdo je ujetý trošku na podobné absurdní divnosti, tak si to najděte a pomožte zvýšit místní hodnocení, protože si ho tak nízké nezaslouží. Sice tempo je možná zbytečně utahaný a monology či dialogy místy nepochopitelný, ale to k tomu patří. Za to vše má šanci se tento francouzský režisér dostat k mým oblíbencům zásluhou originálních a neotřelých nápadů. [ PŘÍBĚH: 2 /// SMYSL: 1 /// ATMOSFÉRA: 3 /// TEMPO: 0 /// ORIGINALITA: 3 /// NÁLADA: 2A /// ART: 2 /// STYL: 2 /// CASTING: 2 (3*MAX) ] (28.01.2017)

Le Bruit des glaçons je príbehom rozhovoru medzi umierajúcim a smrťou. Tematika, ktorú pri šachovej partií načrtol už Bergman, sa vo filme Bertranda Bliera objavuje v absurdnejšej podobe v príbehu stroskotaného spisovateľa, ktorému sa do domu a aj do života nasťahujú hneď dve rakoviny – jedna je jeho vlastná, tá druhá sa drží jeho komornej. V Le Bruit des glaçons som vnímal trochu nápadné použitie šablóny. Film je do istej miery výkladnou skriňou postupov, ktoré si Blier osvojil počas svojej tvorivej kariéry – absurdný humor, búranie štvrtej steny, tematika zmyselnosti a vášní, nestálosť postavy rozprávača, analýza vzťahov, alebo milostný trojuholník, či úvod do fyzickej lásky starším partnerom. Príbeh postupne opúšťa svoju dobre rozbehnutú melodramatickú polohu a stáva sa niekedy až príliš patetickým. Prekvapivý bol pre mňa aj výber skladieb pre soundtrack, ktorý pôsobil miestami prvoplánovo, alebo náhodne. Už záverečná horko-sladká scéna s použitím Brelovho chansonu Ne me quitte pas v interpretácií Niny Simone mení jej význam ako šťastného konca. Predpokladám však, že Blier použil tento chanson ako love song, čím odignoroval význam Brelovho textu (sám Brel v rozhovore s E. Poulet (1966) vyvracia interpretáciu svojho textu ako zamilovanej piesne). Rovnako prvoplánové mi prišlo využitie skladby Leonarda Cohena A Thousand Kisses Deep v milostnej scéne. (20.06.2024)

Personifikovaná choroba - a přitom (v naší době) ta největší a nejslavnější, jak šikovné a postmoderní. Anebo tomu tak není? Myslím, že je. Každá nemoc se nám zjevuje ve své (pravé) podobě. Každá s námi navazuje konverzaci, každá je jakýmsi rozdvojením a současně zosobněním. Nemoc je výzva! Výzva nikoli ke konfrontaci, ale ke skutečné a bezprostřední komunikaci. Zde nepomohou mobily, e-maily ani internet, ale nepomohou ani doktoři a duchovní učitelé. Každý si to s nemocí musí vyříkat sám! A pokud je to zhoubná nemoc - pak to platí tím více. Bertrand Blier o tom věděl asi hodně, asi to nejpodstatnější, že dialog s nemocí nelze vést dlouho s vážnou tváří. Nemoc nakonec zbaběle utíká, ale neradujme se, že jsme objevili metodu, jak na to, touhle branou může projít jen Charles a Louisa, jak by řekl Franz Kafka, každý má "tu svou jen za jedinou". (11.12.2016)

Trochu drsná komedie, ze které chvílemi mrazí a chvílemi jsem se musel smát nad její bizarností. Personifikovaná rakovina, která je vždycky a všude se svým Pánem, při jídle, v bazénu, na záchodě nebo při sexu, je z těch drsnějších úvah, které odlehčuje právě to, že v posteli jsou ve čtyřech. Závěr byl trochu jednodušší, rakovina bojící se krve byla trochu komická, ale jinak mě film opravdu dostal. (13.11.2017)

Obával jsem se, aby tu Blier nebyl až moc senilní a za zenitem, jelikož skoro všechny režiséry po čase potká fáze, ve které už vše řekli a své nápady vyčerpali, ale stále chtějí točit a tak jejich filmy vzniklé později za moc nestojí, jelikož už je na nich tohle všechno dost vidět. Tady jsem byl ale mile překvapen tím, že u Bliera to možná neplatí, jelikož mi tenhle filmu přišel správně absurdní jako některá jeho starší díla a rozhodně mě i oslovil víc, než přeceňovaní Buzíci. A bylo by to ještě mnohem lepší, kdyby si Blier odpustil svoji zálibu v úchylkách a sexuálních scénách (a popravdě mě začíná děsit, že má tak v oblibě scény, ve kterých má sex někdo, komu není ještě ani 18, s někým, kdo je výrazně starší) a kdyby vše dotáhl do lepšího a zajímavějšího závěru. Tak jako tak to ale má dost zajímavý absurdní námět, se kterým Blier naštěstí stále pracovat umí a dokázal u něj rozvést spoustu vtipných a nápaditých scén, takže jsem se u toho většinu času dobře bavil a rychle mi to utíkalo. A i ten Dujardin se sem překvapivě skvěle hodil. Za mě tedy spokojenost, i přes to, že jsem to viděl v českém dabingu. Slabé 4* (05.12.2022)