Zvonění ledu

4* Při výběru téhle šílené komedie mně na první pohled zaujalo originální pojetí personifikace nemoci - v tomto případě rakoviny. Neodbytná přítomnost pocitu nemoci je skvěle vystižená a přináší sebou nezapomenutelné a vtipné momenty. Nechci však prozrazovat, ale je kdo je ujetý trošku na podobné absurdní divnosti, tak si to najděte a pomožte zvýšit místní hodnocení, protože si ho tak nízké nezaslouží. Sice tempo je možná zbytečně utahaný a monology či dialogy místy nepochopitelný, ale to k tomu patří. Za to vše má šanci se tento francouzský režisér dostat k mým oblíbencům zásluhou originálních a neotřelých nápadů. [ PŘÍBĚH: 2 /// SMYSL: 1 /// ATMOSFÉRA: 3 /// TEMPO: 0 /// ORIGINALITA: 3 /// NÁLADA: 2A /// ART: 2 /// STYL: 2 /// CASTING: 2 (3*MAX) ] (28.01.2017)

Spisovatele nadmíru holdujícího alkoholu navštíví inkarnace jeho rakoviny. Slovo ‘inkarnace’ znamená představivost či vtělení něčeho či někoho do lidské podoby, se kterým pak rozmlouvá. Myšlenka o nadcházející neodvratitelné smrti ve snaze se vzchopit a přijmout tento fakt byla rozepsána mistrovsky, hodící se jak do filmu, tak i na divadelní prkna. Hra pro minimum herců, kde se poukazuje na myšlenkové pochody smrtelně nemocného člověka. Pro nic netušící okolí takový člověk vypadá jako blázen, on se však jen ve své duši snaží přijmout svůj osud. Už ta úvodní scéna ve své podstatě je děsivá, ač tak ani nevypadá. Jednoho dne zazvoní zvonek. “Kdo zvoní?” “Dobrý den. Jsem tvoje rakovina, otevři dveře.” Prostě si drze přijde a už se ho ne a ne zbavit. Stane se součástí života ať člověk chce nebo ne. Uměleckým dojmem snímek neoplývá a možná je to škoda. Ale i tak stojí za povšimnutí. Snad přivede diváky k myšlence, jak se lidé nemocní rakovinou cítí. (26.07.2018)

Le Bruit des glaçons je príbehom rozhovoru medzi umierajúcim a smrťou. Tematika, ktorú pri šachovej partií načrtol už Bergman, sa vo filme Bertranda Bliera objavuje v absurdnejšej podobe v príbehu stroskotaného spisovateľa, ktorému sa do domu a aj do života nasťahujú hneď dve rakoviny – jedna je jeho vlastná, tá druhá sa drží jeho komornej. V Le Bruit des glaçons som vnímal trochu nápadné použitie šablóny. Film je do istej miery výkladnou skriňou postupov, ktoré si Blier osvojil počas svojej tvorivej kariéry – absurdný humor, búranie štvrtej steny, tematika zmyselnosti a vášní, nestálosť postavy rozprávača, analýza vzťahov, alebo milostný trojuholník, či úvod do fyzickej lásky starším partnerom. Príbeh postupne opúšťa svoju dobre rozbehnutú melodramatickú polohu a stáva sa niekedy až príliš patetickým. Prekvapivý bol pre mňa aj výber skladieb pre soundtrack, ktorý pôsobil miestami prvoplánovo, alebo náhodne. Už záverečná horko-sladká scéna s použitím Brelovho chansonu Ne me quitte pas v interpretácií Niny Simone mení jej význam ako šťastného konca. Predpokladám však, že Blier použil tento chanson ako love song, čím odignoroval význam Brelovho textu (sám Brel v rozhovore s E. Poulet (1966) vyvracia interpretáciu svojho textu ako zamilovanej piesne). Rovnako prvoplánové mi prišlo využitie skladby Leonarda Cohena A Thousand Kisses Deep v milostnej scéne. (20.06.2024)

Méně svižné, než jsme u Bliera zvyklí, jenže takové podání tentokrát pasuje k tématu, Obvyklá situační absurdita a ironie, stejně jako rafinovanost vyprávěcích kotrmelců, jsou tu potlačeny ve prospěch meditativně melancholického toku děje, aniž by však vymizely ze spodního proudu, a každopádně na závěr nečekaně vracejí úder s neoslabenou akrobatickou výbavou i veselým elánem, který filmem celou dobu doutnal a líně probleskoval. Jako by rakovina byla projevem nedostatku životní rozpustilosti, chtění bojovat o dobrodružství, film se nakonec vzchopuje k boji o život, rozdává si to s její podstatou na vlastním poli, a ve prospěch svých postav i sebe sama vítězí. (Více o povaze Blierových filmů v mém komentáři pod filmem Buzíci.) (05.10.2013)

Pseudointelektuální blábol, u kterého vám bude po půl hodině úplně jedno v čí hlavě se to vlastně celé odehrává. Nejvíc mně vadilo zobrazovaní určitých věcí pomocí trapně kašírovaného sexu, který jakoby vypadl ze soft porna osmdesátých let. Dramatická hudba je úplně mimo, takže tu jednu hvězdičku dávám za rozpohybovanou kameru, která kopíruje labyrint chodeb a místností starého domu. (30.11.2011)