Májové hvězdy

Začlenění do budovatelské edice LEVNÝCH KNIH (Filmy patří lidu) se v tomto případě viditelně minulo smyslem. Nepochybně se tu totiž jedná o jednu z nejzdařilejších koprodukcí naší filmové historie vůbec. Zařazení ruských herců nadaných velkou uměleckou erudicí i vlastní osobní zkušeností z Velké vlastenecké války (nikoliv náhodou se objevuje mezi melodiemi filmu slavnická hymnická SVATÁ VÁLKA či jinak POVSTAŇ ZEMĚ), jak ji symblizuje tehdy mladý Vjačeslav Tichonov, filmu a jeho autentičnosti jen prospělo. Milostné vzněty, vyměňované mezi Janou a Rukavičkinem, naznačují, že skutečná láska dnešní sex dalekosáhle - lidsky a v lidském rozměru mimo a nad někdejší pokrytecké puritánství - přesahuje. K ocenění je i nápis ve školní třídě, v němž se vedle Rudé armády objevuje i prvorepublikové masarykovské PRAVDA VÍTĚZÍ (cenzura musela mít obě oči víc než přivřené). Zajímavé jsou i některé nápady (náhodně přeskočivši jiskra na školním demontračním generátoru uvolňuje milostné napětí mezi začínající učitelkou a ruským ženistickým poručíkem). I způsob, jakým na sebe navazují jednotlivé povídky, je vynalézavý svým rámcem setkávání a míjení, jež pro poslední válečné dny bylo tak typické. Tramvaj, která projíždí čerstvě osvobozeným městem, úlevná radost tryskající snad z každého chodníku a ulice, mrtvý sovětskoruský voják nesmyslně umírající v prvních hodinách míru, konfrontace se světem odcházející První republiky (komisní Kreuzmannův řidič tramvaje, nádherná babička jinak neznámé Marty Májové i mladý pár z úvodní povídky), to všechno činí z HVĚZD dílo plně srovnatelné s legendární Vávrovou NĚMOU BARIKÁDOU, natočenou v období bezprostředně poválečném, či skvělým a nedoceňovaným Krejčíkovým VYŠŠÍM PRINCIPEM. Patosu, snad s výjimkou úvodní a současně i uzavírající scény na dětském parkovém pískovišti, je tu jako šafránu; totéž platí i optimistických tónech; dominuje civilní vedení herců a v pozadí cítíme tíhu povědomí krutých, nezvratných ztrát, s nimiž ti, kteří přežili válečné běsnění, už musí žít napořád po zbytek svých dnů. MÁJOVÉ HVĚZDY mají - máme-li je už nějak zařadit - kvality nesporně "trezorové" svým nadčasovým přesahem, který v sobě pro vnímavého diváka skrývají i dnes. (08.07.2011)

Nadherny film, ktery krasne skloubi posledni dny valky s lidskymi osudy a az romantickymi zabery na Prahu. Ackoliv je film natacen az 14 let po osvobozeni, tak film pusobi neuveritelne autenticky. Vyborne vykreslene a zahrane postavy ( s vyjimkou Nedbala, ten skutecne nevypadal na vezne koncentracniho tabora ) bez zbytecneho patosu. Film, ktery me dojal a nechapu tak nizke hodnoceni u tech, co dali odpad, jednu ci dve hvezdicky... Videli jste to vubec? Velmi citlivy film! (01.10.2011)

Nápis nad školní tabuli ve třídě, kde se poručík Rukavičkin setkal s učitelkou Janou, zní: "Pravda vítězí. Děkujeme Rudé armádě." Ano, jsou časy a časy. Vstup sovětských vojsk do Československa v roce 1945 byl vnímán jako osvobození, vstup vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 jako okupace. Situace a potřeby lidí vždy tvoří kontext, rámec vnímané události, který určuje i pojetí pravdy. Jsou tedy časy a situace a příslušné jim pravdy. Univerzální pravda je snad pro všechny časy a situace stejná - život bez utrpení - morálního či fyzického - je přece lepší. ___ Světlý film v duchu nadějných 60. let s celou řadou malých zdařilých drobností. (08.05.2011)

(2x) Vzhledem k tomu, jak tragicky zasáhly události 2. světové války do osudů mnoha lidí, rodin, měst i celého národa po celém světe, asi se nesluší moc říkat o některých filmech zabývajících se touto tematikou, že jsou nádherné, byť mohou být sebedokonalejší, autenticky natočené, či umělecky kvalitné. Tady ale musím jednoduše napsat: je to NÁDHERNÝ FILM. Májové hvězdy jsou velice působivým koprodukčním snímkem sovětského režiséra Stanislava Rostockého, v pozdějších letech i dvakrát nominovaného na Oscara. Ve čtyřech, na sebe jemně navazujících povídkách se odehrávají více méně klidné, poeticky laděné útržky lidských osudů na konci války v květnu 1945. Byť to může někomu zavánět propagandou a každá povídka svým způsobem ukazuje oslavu přátelství mezi českým lidem a vojáky ze Sovětského svazu, vše se odehrává v poloze naprosto lidské a bez jakékoliv politiky. Úsměvná je romantická epizodka s krásnou mladou Janou Brejchovou a ruským vojákem v školní třídě, či závěrečná historka o první poválečné jízdě tramvají. Jako nejsilnější dějová linka se mi jeví příběh postavy Miloše Nedbala, s krásným pocitem z návratu z koncentračního táboře domů a následného zklamání po příchodě ze zjištění, že v jeho domě zůstal zabarikádovaný nacista. Film je doprovázený originální ruskou hudbou a zazní i jedna rusky zpívaná písnička o Praze. 90% (deníček - Z československého filmu 50.let: Pestrá paleta žánrů) (07.05.2017)

Tento film by se dal rozdělit do 4 mini příběhů, z nichž překvapivě žádný není sám o sobě vůbec špatný, bohužel však mají všechny min. jeden velký škraloup. První příběh nepřirozeně ukecaného hošíka, druhý poněkud citově nevyrovnanou dívku, třetí přespříliš vypaseného a rozradostněného navrátilce z Osvětimi a u čtvrtého, který se naopak zrovna moc nepodařil, může divák více ocenit tak maximálně vtipnou vložku s nadrženým duchovním otcem. A samozřejmě je zde jistá heroizace a humanizace ruského vojáka, která někdy skřípe více, jindy méně (na druhou stranu, je třeba vzít v potaz historii-sověti opravdu byli jásavě vítání a s vděkem bráni jako osvoboditelé) + vcelku nezvládnutá jazyková stránka (přecejenom, čeština i ruština jsou si sice v mnoha ohledech podobné, ale zase tak moc, aby si oba národy tak dobře rozuměli, taky ne, nemluvě o střetu azbuky a latinky). A když k tomu přičtu, jak si snímek stojí v konkurenci s jinými tehdejšími "perlami", možná trochu nadhodnotím, ale ty slabší 3* ještě dám. (08.10.2012)