Neděle ve všední den

Asi školení, že partnerské problémy se mají řešit odloučením. Praha ještě ujde. Maďarsko někde mezi nudou a křečí. Milostný román klavíristky a Maďara drhne. Nejen on. Brejchová kupříkladu začne hrát na recepci, posluchači otrávení (proč, to hraje tak blbě?), místní klavírista toho má po chvíli dost, naštvaně prchá a z naprostého zoufalství si na schodech zlomí nohu? Chabou náplastí je usměvavá překladatelka. Vysvobození z nastavované maďarské kaše dostane direkt ve chvíli, kdy přehnaně iniciativní tlumočnice nabídne ze slušnosti klavíristce prodloužení jejího extrémně zábavného pobytu. Ách jóóó: martýrium pokračuje. Umělkyně pak skrze zuby se strojeným úsměvem procedí, že si Budapešť zamilovala. Po návratu do Prahy následuje pantomima. (07.01.2023)

Jiná doba, jiná tvorba. V době vzniku mohlo jít v rámci maďarského i československého filmu o velmi svěží koprodukční záležitost, naopak dneska by už podobný námět o prvním zájezdu mladé klavíristky do zahraničí určitě nestačil ani na kratší televizní film. Podle mě tento romantický filmový výlet s Janou Brejchovou v Budapešti zestárl úplně stejně jako ten s Audrey Hepburn v Římě. Ale pokud zrovna máte náladu na obyčejný film pro pamětníky, sice bez jakéhokoliv napětí a taky minimem humoru, ale s příjemnou atmosférou starých časů, dívá se na to určitě i hezky. Jelikož se Neděle ve všední den hodně točila kolem hudby, nakonec mě dokázala celkem bavit... na jedno zhlédnutí určitě ano. Vidět Jaroslava Marvana v roli operního pěvce i mile překvapilo. 60% (19.12.2020)

Koprodukční československomaďarský průhled do poněkud idealizované všednodennosti někdejšího režimu nepostrádá půvab, kvalitní scénář a z naší strany i všestranně zvládnuté herecké obsazení (Brejchová, Marvan, Matulová, Mistrík, Bohdalová). Maďarské režii i scénáři není co vytknout. Snímek je to utěšený a srce i mozek těšící. (04.07.2021)

Pozitivní a milý filmeček, ke kterému budu velmi rád budu shovívavý. Sympatický šedesátkový příběh jedné nadějné klavíristky a jejího životně i profesně zásadního výletu na východ. Skvělá atmosféra dobové Prahy a Budapešti i vztahová politika dvou párů. Českého a maďarského - tady film, naneštěstí, naráží, jelikož režisér ho pojal až moc mezinárodně. To, co mezi sebou probírá maďarský pár, si musí Čech, neznalý maďarštiny, jen domýšlet a samozřejmě i naopak. Snímek ovšem také nabízí i velmi zajímavé role, které příjemně překvapí nejen znalce čs kinematografie. Mladá Janička ale svým vynikajícím herectvím převyšuje všechny - i operního pěvce Marvana. (20.05.2015)

Ač to třeba vyzní sentimentálně, přijde mi, že Jana Brejchová probíhá tímto neprávem zapomenutým koprodukčním snímkem jako oživlá Myslbekova alegorie Hudby. Její osudovost, rozmarnost, živelnost, hravost i odpovědnost, její plynutí i vzlet lze rozeznat na dívčiných pohybech právě tak jako v její mimice a okamžiky, kdy za klavírem nechá němé partitury rozeznít a cosi snícího oživuje, patří k těm nejsilnějším. Sám příběh je vzhledem k tomu trochu zbytečný a filmu by prospělo, kdyby se více zaobíral klavíristčinou duší než podunajským uměleckým koloritem. Právě tak je nemístně (protože z hlediska umělecké cesty, která je věčným porodem, nelogicky) upozaděno mateřství. To se naopak mělo zpřítomňovat častěji – a současně se měla i ozřejmovat jeho muzikalita. Režisérovi zřejmě tato možnost vůbec nepřišla na mysl a dítě spontánně odsunul „do jeslí“ – a naopak rozehrál banální etudu „pokoušení“. S nezbytným morálním apelem v závěru, pochopitelně… (16.10.2021)