Zlé pondělí

Stejně jako některým spolukomentujícím, mi tohle psychologické drama věnované dětem připomínalo Krejčíkův film Svědomí. Zde stejná problematika, v příběhu s menším proviněním a optimičtějším vyzněvím. U mě jde o první film z tvorby ne moc známého režiséra Milana Vošmika, který jsem viděl. Líbí se mi charakteristické vykreslení mnoha postav dětí i dospělých na pomerně malém prostoru i kombinace hodně vážné témy s hravostí a úsměvnou dětskou naivitou (třeba touha malého Radka za každou cenu darovat krev). Zdařilé a uvěřitelné výkony dětských protagonistů obohacuje zejména postava a výkon Ladislava Peška v roli tatínka učícího své děti nelhát, ale současně i za pomocí malé lži hledajícího výhodnější kompromis v složité situaci. Nadčasové a přínosné vidět. Málinko dojem z celého filmu pokazili epizodní roličky Menšíka a Kemra (obohatit takový film o komické štěky hereckých hvězd, to se tady na můj vkus vážně moc nehodilo). Působivý příběh skvěle dolaďuje poetická hudba Svatopluka Havelky, vyznívající zejména v hudebních scénách sólo hry na trumpetu. 90% (deníček - Z československého filmu 50.let: Dramatické příběhy ze současnosti a moderných dějin) (11.02.2018)

Jestli jsme něco za Československa v rámci filmů uměli perfektně, pak to jsou psychologické filmy. Jistě, najdou se nepovedené výjimky, ale na ty jsem zatím narazil málokdy. Zlé pondělí se ale povedlo - postavy jsou precizně a uvěřitelně vykreslené (líbilo se mi, že každé z dětí má skutečně jiný charakter a přístup k situaci) a tak je to i se scénářem, dialogy a vedením příběhu (a je to i dost psychologické - člověk chápe, proč se ty děti tak chovají, jelikož se z toho filmu dá vyčíst, jací na ně jsou jejich rodiče a ten vliv je znát právě i v těch dětech - napsal jsem to hrozně, ale snad chápete, o čem píšu). Je to povedené i po filmařské stránce, jen těch detailních záběrů na obličeje mi přišlo zbytečně moc. Podařené jsou i herecké výkony (překvapivě i u těch dětí), líbilo se mi i prostředí tehdejšího Brna a má to taky sympatickou stopáž. Jen tomu chybí nějaká silnější atmosféra a taky se mi to bohužel, jak se říká, nezažralo pod kůži. Ale i tak, velmi povedený film - a vlastně si vystačí s málem. Btw, možná by mě i zajímalo, jak by vypadala alternativní verze konce, toho... no, nebudu spoilerovat. Stejně mě ale překvapuje, jak ten film strašně zapadl. A neoprávněně. 4* (01.12.2020)

Film z doby, kdy bylo ještě běžné, že se ani ne desetiletí kluci toulají za tmy po ulicích a nosí dědečkovi pivo z hospody. Celý příběh se odvíjí během jednoho dne, ve kterém parta spolužáků zaviní dopravní nehodu. Tíha viny a míra výčitek svědomí se projevuje rozdíly v chování a reakcích jednotlivých viníků i jejich otců. U malých i velkých vyplouvají stejnou měrou napovrch ty pravé emoce a povahové rysy.Vždyť všichni jsme jenom bývalé děti nebo budoucí dospělí. Výborné psychologické drama a dobře obsazené dětské role . (06.12.2014)

V mých očích vynikající, ale skutečně vynikající a pozoruhodný film. Myslím, že zcela přesvědčivě a pravdivě vypovídá o tom, co se honí v hlavách kluků, kteří zaviní, že se jejich spolužák stane obětí dopravní nehody. Velmi mě překvapilo, že Ladislav Pešek hraje zápornou postavu. Film je zajímavý i z jiných hledisek. Např. záběry na Brno v roce 1960; ještě staré tramvaje, do kterých se mohlo naskakovat a vyskakovat za jízdy, autobusy s vlečňáky, skutečnost, že rodiče hned nešíleli, když se dítě někde zdrželo, případně také to, že bylo zcela běžné, že děti chodily pro pivo; nebo takový (tehdy zcela běžný nebo snad módní?) tzv. pytel – místo tašky nebo batohu Jen nevím, zda by film bavil i dnešní devítileté děti. Myslím, že by také lecčemu nerozuměly; např. projednávání na výboru. Přesto že ve filmu byly i dějové nebo spíš časové nesrovnalosti, hodnotím film pěti hvězdičkami a myslím, že tento film je určitým způsobem nadčasový a dá se vidět i více než 50 let po svém vzniku a to dokonce i několikrát. (09.04.2014)

Filmová tvorba Milana Vošmika zůstává i v současnosti jednou z neprávem přehlížených kapitol české kinematografie, tím spíš, byla-li zaměřena na nejmenšího diváka. Naléhavost, s jakou byl natočen tento film, podává svědectví nejen o době a lidech, ale připomíná především skutečnost, že svět dětí nebývá tak zcela vzdálený problémům dospělých. Selhání, k nimž dochází vinou nezodpovědného chování, jsou potom fatálním odrazem společnosti, s tím rozdílem, že dnešní mechanismus princip morální sebereflexe spíše zavrhuje, než podporuje. Koneckonců i o tom Vošmikův snímek je; Peškem brilantně ztvárněná postava despotického otce rodiny odhaluje deformovanou tvář naoko korektního, zásadového přístupu k dceři i vystrašenému synovi. Film mimo jiné postihuje i problematiku rozvedených manželství a pohrává si se slovy jako je odcizenost, strach, svědomí, odvaha i vina, ovšem tak, aby každé z nich našlo vlastní opodstatnění. Autentičnost příběhu je do jisté míry dána zdařilým vedením dětských protagonistů, z nichž na sebe asi nejvýrazněji upozornil desetiletý Karel Smyczek, tehdy oblíbený představitel chlapeckých rolí. Z dospělých partů, vedle již zmíněného Peškova plastického portrétu domácího tyrana, zaujímají čelná místa výkony Švorcové, Chramostové a také Rudolfa Deyla mladšího, komický potenciál nevelkých rozměrů do filmu potom vnáší Menšíkova epizodní figurka jednoho z členů závodního orchestru. Doba, která dělí tehdejší diváky s námi tady a teď, se zdá být dávno překonanou, bohužel vývoj ve společnosti stále citelněji ukazuje, že je tomu přesně naopak. Problém odcizenosti se stává jednou z alarmujících příčin stoupající dětské agresivity a těch, kteří se vinou lhostejnosti okolí stávají oběťmi šikany, nebezpečně přibývá. Už proto by si Vošmikův snímek zasloužil častější uvádění v rámci televizního vysílání. (12.04.2014)