Ironie osudu aneb Rozhodně správná koupel

"Sám ju zlomím. Sám ju vyliečim". Veľmi originálny kúsok ešte za doby Brežnevovej éry. Podmanivá klavírna hudba ktorá definuje pocity a emócie Žeňy a Naďy , veselé a melancholické pesničky a do toho príjemní a sympatickí hlavní protagonisti, ktorých si na prvý pohľad hned zamilujete. Skvelé zahrané s úsmevnými dialógmi. Z Irónie osudu priam sala sviatočná atmosféra, snehový víchor, kopu rozradostnených okoloidúcich a stromčeky a sviatočná večera. Jediná škoda, že som videl nadabovanú verziu, čo bolo jasne keď že moja znalosť ruského jazyka je adekvátna to mu , že som porevolučné dieťa. Verím že čisto ruská verzia musí byť ešte zábavnejšia a úsmevnejšia. (29.12.2018)

Neutešené, sivé sídliská jednotlivých miest viedli k uniformite života, ktorý bol poskladaný z uniformných činností v uniformnom čase. V skutočnosti hádam nereálny, ale vo filme ponúknutý omyl s bytmi v Moskve a Leningrade. Žeňa, riadne naliaty, nasadne omylom, namiesto kamaráta, do lietadla smer Leningrad, nechá sa odviezť na svoju adresu bydliska a tak sa, nevediac o sebe a o svete, dostane do úplne iného bytu a spustí tak lavínu komických situácií a nedorozumení. V druhej časti tohoto filmu je komiky už pomenej a sledujeme miestami romantické nadväzovanie nových vzťahov. Ako to skončí, netreba hádať, vsjo jasno ... V tomto televíznom filme zaujme nežná tvárička poľskej herečky Barbary Brylskej, do ktorej sa v rokoch sedemdesiatych, pri pozeraní tohoto filmu, musel zamilovať hádam každý chlap. :) (31.12.2015)

Není to typická romantická komedie, ty jsou vtipné a oddechové; tady člověk tři hodiny zírá jako přikovaný do zasněženého sovětského sídliště a pomalu se seznamuje se dvěma nenápadnými třicátníky. Film má vypracovanou kompozici plnou různých paralel: na minimalistickém a realistickém základě staví mírně výstřední příběh plný absurdních motivů, podobně jako se v šedých sídlištích a šedých životech dvou třicátníků objevují různé nečekané a absurdní situace. Některé scény se několikrát opakují - jedny v nezměněné podobě (Žeňa musí pořád vysvětlovat, jak se octnul v Leningradě) a jiné s novými verzemi získávají nový, skoro symbolický význam (schovávání Ipolytovy fotografie; Žeňovo vystupování v roli Ipolyta; nejprve lázeň Žeňova, potom Ipolytova). Hudba jemná, herecké výkony výborné, zvláště Andrej Mjagkov si mě okamžitě získal. Nejvíc mně utkvěla scéna, kdy se snaží vecpat do dveří zároveň s Ipolytem. Tu jsem si zapamatovala z prvního zhlédnutí filmu, což bylo až od druhé poloviny, zdálky a bez titulků v dálkovém autobuse. Tehdy mě fascinovala jeho mladická sveřepost, s níž se dral do dveří. Když jsem film zhlédla s titulky a zjistiila, že jde o 36letého chirurga, nemohla jsem než obdivovat bravuru, s jakou zahrál to, jak vlastními slovy "se teď cítí docela jinak, drzý a odvážný". (01.08.2011)

Klasické hlavní postavy. On trochu potrhlý nešika, ale ukáže se, že je chirurg. Ona milá učitelka ruštiny a literatury. Je to divadelně úsporně zpracované převážně v jednom bytě, ale důležité je, že je mezi oběma to správné napětí. A k tomu jsou vánoční svátky (v Rusku tedy zřejmě v lednu a delší). Velmi inteligentní dialogy. (27.09.2017)

Skutečnost, že i v sovětizované části Evropy, ba dokonce uvnitř samotného impéria vznikala velká díla, není nic překvapivého. Víc než o jednotlivé díly se tu přitom jedná o výrazná jména vyzrálých a pro nezasvěcené až překvapivě tvořivých silných osobností. Komedie, která ve své druhé části prakticky zcela ztrácí své původní žánrové určení, vypráví filmově výrazným, nenapodobitelně osobitým filmovým jazykem příběh rodící se velké lásky. Tato nanejvýš pravděpodobná nepravděpodobnost se vztahuje k lidem, jimž přímo "bijí" jejich biologické hodiny. Víc než poutavý námět sám si přitom naši pozornost podmaňuje téměř mikroskopická autorská, scénáristická i režijní pozornost, se kterou je tento proces, v němž hodiny nahrazují týdny a měsíce, sledován. Vyzrálým uměním světové úrovně překvapuje nejen polská krasavice Barbara Brylska (účinkovala i v české kinematografii zpravidla ve filmech spíše problematické kvality), ale i pro nás prakticky neznámí ruští herci (Andrej Mjagkov jako Žeňa-Jevgenlj-Evžen, Ljubov Dobržanskaja jako Žeňova matka nebo Olga Naumenko v roli žeňovy moskevské snoubenky). Opomenout nelze ani zpěv tehdy mladé Ally Pugačovy (1949) i víc než šťastné užití veršů mladší i klasické ruské moderní poezie (Marinu Cvětájevu vyvažuje vedle jiných neméně zdatná a tvořivá Bella Achmadulina /1937/). A tak nevadí, že ve více než tři hodiny trvajícím filmu ani jednou nezazní slovo "sex", věrohodně působí přelety mezi oběma největšími ruskými městy, a ani to, že touha po štěstí, vůle porvat se o ně s dosud nepříznivým osudem, tuto skutečnost zejména divácky víc než vyváží. LÁZEŇ je nesporně hluboké dílo, nevšední zážitek, klasika, která bere, zdá se, dech i mladší české a slovenské divácké generaci. Toho, čím národní umělec SSSR (v soudobém Rusku se tyto tituly běžně používají a společensky ctí) Rjazanov oslovuje i naši současnost, je zkrátka víc než dost. (01.03.2012)