Gravitace

Výsledek je paradoxní. Gravitace splňuje všechny své velké sliby. Je plná úchvatných scén, které prostě musíte vidět na co největším plátně v co největší kvalitě. Nepřeháněl bych to s řečmi o jejich revolučnosti, o jejich potenciálu vzít dech nicméně nepochybuji ani na vteřinu. Spíš než o pokrok jde o zručnost a piplačku budící respekt, ale to kvalitě nabízené pastvy pro oči neubírá. V čem už Gravitace zadrhává, je plnění malých slibů. Těch, které film s takovým potenciálem ani nevyslovuje, protože jsou u něj považovány za samozřejmost. Předně jde o emocionální účast v příběhu ženy, jež musí na zemské orbitě po většinu stopáže zcela sama bojovat o přežití. Tento jistě silný motiv bohužel Cuarón rozvíjí nejbanálnější a nejsnazší cestou. Dopouští se logických nesmyslů, klišé, jimž se dalo s trochou vůle vyhnout. Řeči o nejrealističtějším vesmírném sci-fi padají jako domeček z karet a každá situace a překážka drží pohromadě jen díky naší benevolenci omlouvat děj aplikováním nejstandardnějších vyprávěcích vzorců. Realita končí v (asi, nejsem vědec) přesném vykreslení, jak by do sebe dva předměty ve vesmíru narazily. Jestli přítomnost těchto předmětů má smysl, už Cuarónovic netrápí - chronický problém Gravitace. Akce a reakce jsou bezchybné, ovšem příčina nemůže být víc vratká. Pětihvězdičkový film všechny tyto nedostatky může obsahovat, ale já o nich jako divák nesmím přemýšlet. Mně se nepodařilo vypnout. Jak tušíte podle výsledného hodnocení, není to do značné míry nemožné, ale bohužel jsem nikdy nebyl vtažen, na to bylo nedostatků příliš. PS: Ty dlouhé jednozáběrové scény jsou jistě skvělé, ale ztrácí sílu, když víme, že jde o počítačový efekt - doby Orsona Wellese jsou pryč, protože triky vzaly těmto exhibicím hodně z účinnosti tím, jak "snadnými" je učinily. (25.09.2013)

Filozofické. Fyzikální. Fyzické. alo by se popsat tisíce znaků o tom, jestli je Alfonso Cuarón filmový vizionář, člověk, který otevírá nové filmové světy a volí originální postupy. Jeho vesmírná odysea možná není závratně nová, ale je nejomamnější, nejčistší, téměř dokonalá ve své prostotě. Jakoby nám Cuarón, pomocí své charakteristické filmové řeči plné předlouhých záběrů říkal, že jen v nekonečném kosmickém prostoru lze natočit skutečně komorní, až existenciální snímek s univerzálním přesahem, který se dotýká samotné podstaty lidství. Až ve vesmíru, v okamžiku, kdy se vznášíte, lze pochopit, co opravdu znamená ona pozemská nesnesitelná lehkost bytí. Až ve chvíli, kdy o život bojujete, umíte docenit jeho hodnotu. Až tehdy, když je domov vzdálen několik světelných let, pochopíte, co pro vás znamená. A až ve filmu, v němž Sandru Bullock vede Cuarón a snímá ji Lubezki, si uvědomíte, že jí nechybí herecký talent ani krása. Jen najít ten vhodný úhel, to správné světlo, ten pravý tón. Pokud Vás zajímá gravitace vědecky, přečtěte si Newtona. Pokud filozoficky, zajděte si na Cuaróna. Už jen pro tu krásu vesmírnou, filmovou magii, kterou nemáte chuť dekonstruovat, jen se jí necháte kamsi unášet. Ale nemá smysl plýtvat slovy. O Gravitaci totiž přesně platí to, co v ní říká postava famózního George Clooneyho: "You can´t really beat the view." (12.11.2013)

Opojná podívaná a vizuální zážitek. Obzvláště pokaždé, když přijde na zničení lodi nebo stanice. Ve vesmíru se zvuk nerozléhá, tudíž v danou chvíli pracuje hlavně muzika, která bere dech. Závěr pak sice nabídne podivný "joke" a skoro slzopudné ždímání emocí, ale všeho je tak akorát, takže Sandře musíte automaticky držet pěsti. Kino nutností! (19.10.2013)

GRAVITACE je precizní film, kterému z hlediska požadavků na klasické hollywoodské vyprávění nelze nic vytknout. Velkou roli v přijetí ovšem vedle vysokého horizontu očekávání sehrává i znalost Cuarónovy předchozí tvorby a survival subžánru. Při zasazení snímku do těchto dvou poetických tradic se o míře ozvláštnění dá polemizovat, což dělám v posledním příspěvku makro-recenze. Po druhém zhlédnutí si stojím za tím, že i navzdory opojnosti úvodního záběru-sekvence a "imerzivnosti" posledního aktu je tento vyhepovaný projekt v mnoha ohledech zcela konvenční, o čemž jsem se rozepsal v článku o funkcích a motivech dlouhých záběrů v Cuarónově (a z velké části i Lubezkiho) filmografii. Ok, při vnímání snímku v jiných poetických tradicích (IMAXový dokument a narativní fikce) je člověk na konec nucen změnit své hodnocení, i když původní výtky zůstávají. Přiměla mě k tomu až referenční BD edice. (06.10.2013)

Nikdy bych neřekl, že na začátku otevřu hubu, abych otráveně predikoval něco jako "Co ta orbitální kunda bude sama v tom vakuu těch devadesát minut asi tak dělat?" a po hodině a půl ji zcela vysušenou zavřu se slovy "To byla ale totálně úžasná pičovina!". Satelit Sandra 1 si jen tak obíhá, dělá na orbitu kotrmelce, uhýbá před vesmírným bordelem a bravurně řídí vše, na co dopadne, od Astry po Hotberda, až z toho Němcům vypadává porno, aby závěrem v nějakém čínském sráči náhodně namačkala pár kostek Mahjongu a ............ Nebudu spojlerovat, ale mít to hevyend, napálím pět. Vizuálně naprosto strhující hovadina, která mě ovšem přikovala do křesla a přinutila půl druhé hodiny nezlobit! (09.12.2013)