Elitní jednotka 2: Vnitřní nepřítel

Jako lidový manifest namířený proti zkompromitovaným politickým špičkám účinné a docela dobré. Jako filmová podívaná těžce průměrné, až slabé. ____ Oproti prvnímu dílu zacílil Padilha hlavně na nový fenomén paramilitantních vojenských milic a na pravidla hry v Riu než na hru samotnou, takže ubírá na akci a šetří na autenticitě. Až na solidní záporáky, kteří z podstaty elementárního zla v každém z nás nikdy nemohou herecky selhat (Českého lva za rok 2010 v hlavní i vedlejší mužské kategorii získali oba herci za padouchy), jsou ostatní postavy figurky až telenovelního zabarvení. Přesto je navýsost logické, že tenhle film, který v návštěvnosti porazil Avatara, v Brazílii milují. Nelze tomu nerozumět, vždyť korupce, kterou nazval socdemák Sobotka rakovinou společnosti, je největším problémem i v České republice. Taková euforie ale skutečně nasvědčuje spíše snaze Brazílie o překonání jistých problémů a sociálně-politickou zaangažovanost tamních obyvatel než vyložené filmové kvalitě. Padilha tu projevuje obzvlášť bojovnost. Ještě nikdy nebyl jeho polemický sloh tak znamenitý; dovede se tak vášnivě rozzlobit a dát najevo svůj odpor, že se mu aktuální glosa či politický pamflet proměňuje bezmála v báseň, byť starý známý spor mezi výpovědí a žánrovkou, jež nikdy nemůže skončit dobře - v celé kinematografii to dokázal spojit jakžtakž zatím jen Bond –, staví jeho film do dosti nepříjemné ambivalentní pozice. Odsud také dost jasně plyne, proč není Tropa de Elite 2 ani fašistická, militantní, pravičácká nebo jakákoliv jiná, ačkoliv tak bývá liberály semtam vnímána a tím bagatelizována. Jde tu prostě o obraz soudobé Brazílie a jejich problémů, o nic jiného. To by stejně tak mohl být označen za fašistický dokument o Mussolinim. Je to všechno ale samozřejmě komplikovanější, podmíněno perspektivou dotyčného – někteří američtí kritici mají Tropu málem za oslavu policejního násilí (možná proto, že když si v New Yorku koupíte marihuanu, tak sice nevyvoláte moc násilí v New Yorku samotném, ale dost v Kolumbii, odkud drogy pocházejí), naproti tomu brazilské policejní složky režiséra zažalovaly a ukradly mu kopie s filmem, ačkoliv on se policie de facto zastává, když naznačuje, že jsou špatně placení, takže si musejí přivydělávat přes korupční melouchy. Režisér viní spíše pokryteckou střední třídu, která kupováním drog financuje dealery a udržuje vražedný systém v chodu, zatímco nejchudší jsou duchem nepřítomni v objetí fotbalu a karnevalů. Režisér má samozřejmě při ruce řešení, se kterým mezi řádky přispěchá – prý by pomohly sociální programy usměrňující výchovu mládeže a legalizace drog, která by zrušila profit dealerů. Ozývá se nám tu starý dobrý Chicago ze třicátých letech, kde ilegální alkohol vedl k válkám mezi gangy, které po legalizaci chlastu rapidně klesly. Jde zkrátka o to, že špatně vycvičení, nevzdělaní a lidskými právy nepoznamenaní policisté, nucení bojovat proti těžce ozbrojeným dealerům, jsou čímsi jako prodlouženým stínem skutečných problémů, proto si Tropa de Elite 2 předeslala za své ukázat mikrokosmos Brazílie, v němž policie je jen jednou z mnoha složek uvnitř komplikovaného makrosystému zájmových skupin a stran, jejichž vazby jsou nota bene značně nestálé a založené na momentální oportunistické kalkulaci. Padilha má nicméně přese všechnu ušlechtilou snahu evidentně dost dlouhé vedení, když mu trvalo tak dlouho přijít na to, odkud a kam až vedou provázky, na kteréžto zjištění potřeboval neuvěřitelné čtyři filmy, jakousi románovou kroniku, v níž každý další film přerámovává ty předchozí – v Ônibusu 174 nabídl pohled na Brazílii prismatem zločince, v první Tropě perspektivou police, v druhé přes vojenskou milici a do budoucna chystá tutéž story spektrem politiků, kteří poskytují ochranu kriminálním skupinám výměnou za korupční finance a podporu ve volbách. Právě klientelistické propojení státních struktur se skupinami organizovaného zločinu je jedním z faktorů namířených proti tomu vnímat celý konflikt v Riu jen jako osobní válku mezi policií a dealery. Paramilitární milice, které jsou ústředním tématem druhého dílu, tak ještě více zkomplikovaly síť vztahů a peněžních toků mezi hlavními aktéry, z nichž každý má jiné požadavky, potřeby a zdroje. Milice jsou tvořeny především z bývalých a aktivních policistů a vojáků. Jejich deklarovaným cílem je vytlačení drog a drogově závislých z favel. Toho ovšem dosahují přímou násilnou kontrolou určité favely a ve skutečnosti jde tedy v podstatě pouze o jiný druh organizovaného zločinu. Tvrdé policejní a vojenské operace, které se snaží dodržování státních zákonů vynutit, se často neobejdou bez civilních obětí, čímž pouze nahrávají kriminálním gangům, které se jim jako jediní dokázaly postavit na odpor a poté převzít úplnou moc ve favele, které asi nikdy nebudou tím, čemu realitní makléři tak rádi říkají „dobrá adresa". Teorii o legitimizaci moci odkazem na zajištění bezpečnosti je možné aplikovat i na paramilitární milice. Tropa de Elite 2 tak ukazuje semeniště různých paradoxů, jež v takové síti frakcí vykvétají, přičemž všechny se točí kolem známé otázky, nakolik je možné vyhnat násilí násilím, respektive zda násilí pouze neprodukuje další násilí trochu po vzoru situace v Iráků se zřetelem ke snaze přimět násilně iráckou vládu k nenásilnosti. I BOPE pomáhalo systému, nakonec ale pomohlo stvořit monstrum, které chce speciální jednotku spolknout. (08.04.2011) (méně) (více)