Modrý anděl

Film jsem zhlédl dvakrát, Mannovu knižní předlohu jsem přečetl taky dvakrát, a pořád nemám pocit, že bych byl s Neřádem hotov a nemusel se k němu už vracet. Je to fascinující téma lidského úpadku, ke kterému se musím pořád a pořád vracet, a nacházet tam mj. zajímavé paralely s jinými literárními postavami, jako například s postavou homosexuálního spisovatele Gustava von Aschenbacha z novelky "Smrt v Benátkách" od Heinrichova bratra Thomase. Samotný film na mě po druhém zhlédnutí zapůsobil stejně jako poprvé, tzn. je to výtečný klasický snímek z doby, kdy byl zvukový film ještě v plenkách (ostatně "Modrý anděl" je považován za první německý zvukový film, jak jsem se kdesi dočetl). Co je podstatné o tomto filmu říci v první řadě je to, že to není v žádném případě doslovná filmová adaptace románu Heinricha Manna "Profesor Neřád". "Modrý anděl" je, jak upozorňují již úvodní titulky filmu, pouze volně natočen podle podle Mannovy literární předlohy, přičemž Mann se sám spolu s dalšími autory podílel na scénáři, který původní knižní text výrazně pozměnil pro potřeby zvukového filmu. Z knižního profesora Raata a "umělkyně" Rosy Fröhlichové se tak ve filmu stávají profesor Immanuel Rath a lascivní zpěvačka Lola Lola, většina knižních motivů je z filmu vypuštěna, totéž platí pro škrtnutí některých postav (a přidání jiných) a naprosté pozměnění závěru. Film a Mannův román tak vedle sebe fungují v podstatě jako dvě na sobě nezávislá díla, s tím, že film vydatně podpořil popularitu tohoto Mannova nejznámějšího textu, ve kterém tehdy 34 letý literát kritizoval mj. rigidní vzdělávací systém vilémovského Německa a provinční omezenost maloměšťáků s jejich pokryteckou morálkou (s obojím měl osobní zkušenost z mládí). Zcela jiné je ve filmu (mimochodem až fetišisticky zaměřeném na nohy Marlene Dietrich) i pojetí ústřední dvojice postav středoškolského profesora a barové zpěvačky a příležitostné kurvičky - kniha jde samozřejmě více do hloubky a rozehrává vzrušující psychologickou sondu ze světa, který je pro současníky v podstatě dávno nepochopitelný a mrtvý. Přesto má smysl se jak s filmem, tak Mannovým textem ze studijních důvodů seznámit, protože je to svědectví z epochy, která má dle mého soudu stále co říci i lidem z 21. století, byť současný divák musí nutně tento film vnímat v diametrálně odlišném kontextu než tehdejší diváci. (24.01.2012)

(1001) Jestli se někdo narodil k tomu, aby byl dojemný až k slzám, tak to byl Emil Jannings. Stačí mi, abych viděla, jak se spokojeně usmívá u snídaně a už vím, VÍM!, že budu brečet řeky mocné jak Anduina. Jeho schopností je nechat svoji postavu prožít všechny emoce zcela a úplně. A celý tenhle film je o tom: vášnivě a až na dno. Zajímavé mentální cvičení o odhodlání, obětavosti, posedlosti, slabosti a síle (!). Aneb jak to vypadá, když člověk začne dohánět něco, co celý život zanedbával. Navíc je to všechno krásně snímané, od stehen v punčochách po sochy na hodinovém orloji. U některých femme fatale starých filmových časů jejich popularitu nechápu, ale způsob, jakým se Marlene dívá a pohybuje... Jednomu by to rozhodilo priority. A na všechno dohlíží smutný klaun. (02.05.2015)

Pozoruhodný film, který celým svým uměleckým směřováním překonává hranice času a je plně srovnatelný s poetikou produkce zhruba poloviny čtyřicátých až padesátých let. Neoddiskutovatelná klasika je čímsi víc než trapným příběhem senilnějícího muže a sličné kokety s bezvadnýma nohama. Autor literární předlohy Thomas Mann je už výstižnější už názvem svého románu: PROFESOR NEŘÁD ČILI KONEC JEDNOHO TYRANA. Vzepětí německého ducha středních vrstev nikdy po vytvoření Německa r. 1871 v sobě nepřekonalo biedermaierové "cyklistické" (směrem dolů šlape, směrem nahoru se hrbí) poklonkování před výsostmi nejrůznějších druhů; ani osvěta, šířená lískovkou, na tom nemohla - a nechtěla - nic změnit. Specifická forma dvojí morálky, příznačná pro toto evropské století rádobyasketické prudérie, v německém prostředí získala zvláště odpudivé formy, která se staly normotvornými hodnotami i velké části nižších středních vrstev. Pařeniště, které v hitlerovské tyranii získalo svůj dosud nepřekonaný dějinný vrchol, je i hlavním tématem filmu, natáčeného v době strmého vzestupu nejen NSDAP, ale celé německé krajní pravice. Na filmu je sympatické, že dokázal zachovat individuality hlavních postav a Marlene Dietrichové zde poprvé upozornila na svůj pronikavý všestranný talent. Zatímco Jannigsova kariéra začala upadat, velká Němka se poměrně rychle stala světovou hvězdou střbrného plátna a globálně proslulou demokratkou angažující se během války na straně Spojených národů. Nejen krásné nohy, ale i nezaměnitelný hlas a osobitý přednes německé školy šansonu (zvlášť proslulá je její interpretace válečného Brechtova a Weilova evergreenového protestsongu WO DIE BLUMEN SIND) učinily z této dámy světové kinematografie hraného filmu nadčasový zjev. (Nositelka americké válečné medaile Svobody a rytířka francouzského řádu Čestné legie byla svou vlastí vzata na milost až posmrtně počátkem devadesátých let.) Maloměstské poměry, zachycené v tomto Sternbergově filmu, silně připomínají naše čecháčkovská zázemí; zjistit podstatnější rozdíl je téměř nemožné. Jeden z prvních zvukových filmů je i jedním z prvých nejsilnějších zážitků ozvučeného filmu. Je a zůstává. (30.12.2007)

Nie som filmový kritik a preto nedokážem náležite oceniť obdivovanú hru svetiel a tieňov charakteristickú pre obdobie nemeckého filmového expresionizmu, nie som ani alfa samec, aby som kvalitu filmu posudzoval podľa dlhých a krásnych nôh Marleny Dietrich. A nedokážem sa na film pozerať očami divákov v tridsiatych rokoch minulého storočia. Mám oči a vkus vygenerované 60 rokmi sledovania filmov a tie mi hovoria, že tri hviezdičky lepšie charakterizujú môj celkový dojem z filmu, než predošlé, podľa dávnych spomienok udelené štyri. Pričom chápem nadšenie filmovej kritiky i väčšiny mojich obľúbených užívateľov, ale ani to ma neprinúti hodnotiť film inak, ako podľa svojho súčasného dojmu. V prvej, školskej časti, filmu som si všimol inšpirujúci vplyv filmu na Fričovu tvorbu. Dokonca ani Mazánek nechýbal. (03.03.2018)

Zpočátku vše vypadá jako klasický snímek ze školského prostředí jako naše Škola základ života či Cesta do hlubin študákovy duše. Postupem času se však rozehrává drama profesora zamilovaného do dámy nevalné pověsti, která si říká Lola Lola. Během let se však pod jejím vlivem stává z profesora "Neřáda" kokrhající stařec. Naprosto fenomenální výkon Emila Janningse, který mne předtím zaujal již v Poslední štaci a Faustovi. (09.05.2009)