Le Havre

Rozkošný, vymazlený a od týlu až po kaďák pozitivní snímek. S panem Akim jsme si ještě nepotykali, ale na to sere pes. V Le Havre se snoubí severský nehumor a emoční chlad s francouzskou hřejivou ťuťatostí a nezpochybnitelným umem dojímat. Imigrační tématika lehce zavání o čtyři roky starším McCarthyho Visitorem, ale opravdu jen lehce. Chérecké fýkony jsou suché a odtažité jako štětka začátečnice oplývající čímsi jako zbytek důstojnosti. To vše rozehráno v bezčasovém prostředí, které se ve výsledku řadí do současnosti pouze díky častému použití moderních mobilů. Bylo to hezké, příliš pozitivní, ale hezké. (25.06.2014)

Česká televize (kanál Art) vysílala tento film se zcela jasným záměrem: ukázat, jak přítomnost cizince zkvalitňuje mezilidské vztahy, jak společné úsilí při péči o cizince přesahuje ve vzájemnou péči o ně samé. Ovšem, jedná se tu pouze o jednoho cizince... Tenhle pohádkový příběh, ve kterém se (opět záměrně) zdaří všechno na co se sáhne, je natočen s velkým řemeslným fortelem, jak jsme u Kaurismäkiho zvyklí. Ale jak říká gudaulin **, všechno nám to nějak zestárlo (nejen odjakživa nehezká Kati Outinen, ale i Jean-Pierre Léaud, který byl odjakživa hezký) ... Pozn.: film mi navíc připomněl jeden verš ze Španělska 16. století (zdroj jsem na internetu nenašel, myslel jsem na Lope de Vegu). "Quien tiene moro tiene oro" (kdo má černocha, ten má zlato). Ovšem tehdejší situace byla z gruntu jiná. (24.09.2015)

Vetsi blbost jsem dlouho nevidela.Tak toto se opravdu nepovedlo...Film jak se rika o nicem. Komedie????? Vic jsem se nasmala i u Titanicu . Ani jedna jedina usmevna scena,natoz vtipna! Sledovat tento film,je ztrata casu.. Vsichni herci bez jakykoliv mimiky,vsichni stejny zkysle kameny vyraz od zacatku do konce... (12.02.2013)

Le Havre je posmutnělou pohádkou i hřejivým humanistickým podobenstvím. Dojemný, laskavý a vizuálně překrásný příběh s jemným ironickým humorem, nenásilným sociálním poselstvím, promyšlenou symbolikou, precizní francouzštinou, psím protagonistou, uvedeným v titulcích (Laïka) a retro kulisami ze starých snímků země galského kohouta. Marcel, člověk, který instinktivně dělá správné věci bez ohledu na důsledky, mi připomínal mého dědečka, stárnoucí zpěvák Malý Bob a jeho nečekaný comeback zase Václava Neckáře, komisař Monet, stižený sem tam selektivní slepotou :), pak zlaté časy francouzské kinematografie. Po skončení zůstal lehký úsměv na tváři a pokoj na duši. Viděla jsem za svůj život stovky filmů, a tento považuji za jeden z nejkrásnějších vůbec. 10/10 „Zázraky se dějí.“ (více zde) (04.06.2012)

A byli spolu šťastní. Žili dlouho, předlouho a když jednou zemřeli, zůstali opět šťastní, protože Aki Kaurismäki nenatočil film ze života, ale pohádku, a jako v pohádce to taky musí skončit. Ale ano, Aki natočil krááásný film, strašně příjemný a s takovou tou nasládlou lehce sentimentální náladou. Jenže právě ta krása a ze všeho čišící pozitivismus mi nesedí a po dlouhém přemýšlení musím jít s hodnocením na pouhé dvě hvězdičky. Kaurismäkovi jsem za jeho dřívější filmy dával spolehlivé 4* a od té doby určitě nezapomněl točit, spíš jsme si spolu přestali duchovně rozumět. Snad to souvisí s tím, jak moc se odklonil od reálného života a začal unikat do naivního vykonstruovaného světa. Snad točí i lépe než dřív, přinejmenším má, coby oblíbený harcovník festivalových programů, lepší přístup k financím a distribuční síti. Ale jak říkám, jeho myšlenkový svět je mi čím dál tím vzdálenější. Ve svém předchozím filmu mě konfrontoval snad s nejméně sympatickou hlavní postavou, proti které by byla i třítýdenní dovolená s Krysařem Willardem zaslouženou odměnou po boku sympatického žoviálního kamaráda. Můj oblíbený uživatel Marigold napsal o snímku Galimatyáš, že měl chuť se z něho poblít pro jeho nerealističnost a nasládlost. Galimatyáš, stejně jako Jeaunetův majstrštyk Amélie z Montmartru, je pochopitelně taky pohádka, ale pohádka stylová, ztřeštěná a naplněná takovou fůrou nápadů, které by jinému režisérovi vystačily na celoživotní produkci. Le Havre je naproti tomu pohádka plná banálních minimalistických dialogů a ve vší té posmutnělé sentimentální náladě tak nějak nudná. Marně přemýšlím, proč Kaurismäki využívá kvalitní divadelní herce, když při jeho známém "minimalismu" by mu totéž zahráli naturščici z ulice a taková Kati Outinen mi poprvé v životě byla protivná pouhou svou přítomností a tak nějak se ztrojující se bradou. Kaurismäki nám totiž stárne a dědkovatí a spolu s ním stárnou i jeho dvorní herci. Co naděláme, aspoň vidím obraz svojí budoucnosti... Celkový dojem za opravdu krásný a pozitivně laděný humanistický film: 40 %. (01.01.2012)