Tři mušketýři

Podobnost Tří mušketýrů s Piráty a Sherlockem je zřejmá, nicméně pouze povrchová. Pod povrchem se tu odehrává něco mnohem zásadnějšího: souvislost mezi Třemi mušketýry, Počátkem, Matrixem, MMORPG hrou World of Warcraft a umírajícím star systémem. ____ Unikátnost Andersonových Třech mušketýrů spočívá v tom, jakým způsobem komentují hned několik soudobých fenoménů odehrávajících se ve světě filmu a počítačových her, což jsou shodou okolností dvě nejdůležitější a nejrespektovanější média současnosti. Filmy a hry, o ničem jiném to dneska není. V prvé řadě Tří mušketýři velmi důmyslným způsobem naznačují, že hollywoodský star systém možná není úplně v koncích, jak někteří tvrdí, ovšem doby, kdy hvězdy na svá jména tahaly do kin miliony diváků, jsou už asi nenávratně pryč. Jednak ani velké hvězdy filmu nepomohly k nijak závratným tržbám, ale hlavně ten film s těmito hvězdami velmi nešetrně zametá, protože všechny do jedné odejdou poraženy ci pokořeny (-spoiler-), ať už to je Richelieu, Milady, kapitán Rochefort či Buckingham. Kdo naopak vítězí, jsou zcela neznámí, televizní a divadelní herci, kteří se zhostili rolí mušketýrů. Na jedné straně tak máme silné individuality (Waltz, Orlando Bloom, Jovovich ap.), které odcházejí poraženy, na straně druhé vítezný kolektiv, respektive slabé individuality jako mladičký král Ludvík XIII., které vlastně individualitami vůbec nejsou. Individualitami nejsou ani tři postarší mušketýři, což nese zpočátku trochu nelibě D'Artagnan, jak dá najevo svou přidrzlou, ovšem velmi trefnou poznámkou: „Nikoho z vás nechci urazit, ale myslel jsem si, že budete trochu větší hrdinové.“ Není zkrátka zvykem, aby neznámí herci poráželi velké hvězdy (ve filmech to bývá obvykle přesně obráceně). Že se tomu tak zde děje, není jen velmi vítaným výpadem proti konvencím, ale hlavně důmyslným komentářem k době, v níž filmové hvězdy nehrají zas takový prim – ať už kvůli důrazu na režiséry, atraktivní náměty či značku-franšízu, vlivem technologií a triků, které hvězdy zastiňují a berou jim práci i díky různým umělým výtvorům jako Caesar ze Zrození Planety opic, nebo kvůli rozmachu progresivních televizních seriálů (Misfits, The Wire ap.) stavějících spíš na méně známých tvářích. ____ Tenhle přechod z vyvolených jedinců a silných individualit k důrazu na team a kooperaci, na němž staví Tři mušketýři a soudobý vzrůstající počet teamovek, se promítá i v počítačových hrách, kde 80kám a zejména 90kám dominovaly singlovky, které ovšem někdy na přelomu roku 2000 vystřídal nekonečný zástup multiplayerovek v čele se slavným World of Warcraftem (vzalo mi to tři roky života, ale nelituju jediný sekundy). A když se vrátíme zpět k filmům, je zjevné, že éře singlovek odpovídá Matrix s vyvoleným mesiášem Neem, kdežto současné éře multiplayerovek Počátek, který staví na spolupráci několika jedinců. Počátek lze vlastně chápat jako hru pěti hráčů, kteří jsou každý na svém počítači vzdáleni klidně tisíce kilometrů od sebe, ale pracují na jednom společném úkolu, kdežto Matrix se svým Mesiášem, který musí zachraňovat i své spolubojovníky (Morphea, Trinity), patří ještě do té starší éry singlovek. Odsud pochází i jedna z kritik Matrixu, která mu vyčítá, že oproti velmi aktivním holkám známým z cyberpunkových románů (Stephenson, Gibson, Sterling ap.) posunuje Trinity do značně pasivní pozice zamilované-zachraňované. Abych to uzavřel, existuje prostě určitá souvislost mezi skomírajícím star systémem/novou vlnou tv seriálů ap., 90kami/současností, singlovkami/multiplayerovkami, Matrixem/Počátkem, a Tři mušketýři tyhle posuny nějakým ne úplně zanedbatelným způsobem odrážejí, čili bych je úplně nezatracoval. (08.02.2012) (méně) (více)

Anderson odmítá dospět. Opět si na nevelké hrací ploše (hl. Versailles a Tower of London), s banálními pravidly a rozpočtem čítajícím několik desítek milionů hraje s hrstkou akčních postaviček, které lze vystihnout jedním slovem (drsňák, zelenáč, kráska…). K hraní a hrám je neustále odkazováno přímo ve filmu. Historické entrée připomíná deskovou hru, trochu větší figurky vojáků zaplňují pracovnu kardinála (zase nevyužitý Waltz), jehož oblíbenou kratochvílí jsou šachy (na šachovnicových dlaždicích se odehrává také střešní akční scéna s Mylady). Nekonzistentní strukturou Tři mušketýři připomínají sérii postupně obtížnějších misí, jež musí hrdinové s využitím svých zvláštních schopností splnit (kdo hrál třeba Commandos, bude před londýnským „levelem“ v obraze). ___ Celá přidebilněná zápletka, k jejímuž vyřešení by po chvilce zamyšlení (jímž se ovšem postavy nezdržují) stačilo zfalšovat jistý diamantový náhrdelník, je zasazená do zpotvořené verze 17. století se vzducholoďmi, plamenomety a jinými blbinami, jež dělají hodně rámusu a usnadňují zabíjení. Padouši k zemi padají bez číhokoli pozastavení jako hlavy během francouzské revoluce, aniž by vystříkl mililitřík krve. Teprve během souboje D'Artagnana a Rocheforta pár kapek ukápne, nejspíš abychom se alespoň pro tuto chvíli strachovali o zdraví nesympatického hlavního hrdiny. Z jeho věku i z jeho probojovávání se do světa dospělých je zřejmé, na jakou skupinu diváků tvůrci cílí. Totiž na stejnou jako tvůrci dnes tak naivních akčňáků z 80. let, na mladé muže, kteří hledají své dospělé vzory. Tři mušketýři jsou naivní už teď, ovšem s jednou nepřehlédnutelnou změnou v chování „učně“. Posun od mladého protagonisty, který ke svým zkušenějším vzorům vzhlížel s respektem ke zde prezentovanému přidrzlému, autoritami pohrdajícímu frackovi (bohužel) velmi trefně reflektuje stávající aroganci mladých vůči starším. ___ Celý svět novodobých mušketýrů je uzpůsoben hráčům videoher, obecně pubertálním geekům, jak jsou stereotypně vnímání. Tedy jako osoby, které potěší sebepitomější vulgární vtip a které vezmou za vděk jakoukoli odhalenou ženskou končetinou. Tady dráždivý pohled na dámskou nožku, támhle vtípek založený na zženštilém chování krále, případně velké potřebě opeřence. (Básnická licence stranou - vysere se tam pták. Dvakrát.) Jakože dospělé jsou jenom naprosto vyprázdněné proslovy o hrdinských činech, které je třeba vykonat. ___ Film po akčním prologu začíná nesmyslně nanovo - všechny je třeba opět seskupit -, ovšem zajímavým stavem, kdy je nezbytnost hrdinů (podobně jako v posledních bondovkách) relativizována. Nic nosnějšího než tento náznak ale scenáristé dále nenabízejí, což platí rovněž pro naťuknutou nemožnost věřit mocným, před nimiž nakonec hrdinové stejně sklánějí hlavy. Možností, jak v dnešní době naložit se čtveřicí mýtických postav, se přitom nabízí tolik… alespoň tím Sherlockem se pánové mohli inspirovat. ___ Opakování informací je vzhledem k průhlednosti záměrů každého intrikáře ubíjející. Dramaturgicky film totálně selhává, závěr, kdy je nám namísto očekávaného grandiózního akčního finále (jejda, ono už proběhlo?) naservírován feel-good taneček, působí jako, slovy jedné z postav, prd v lahvi. ___ Přese všechno napsané jsem se bavil. Méně než u Rallye smrti, kdy Anderson na věk diváků nemusel brát ohledy, ale bavil. Celé dvě hodiny. Akční scény jsou díky plnému využití prostoru (namísto nadužívání střihu) přehledné a nebijí do očí stejnou stylistickou vyčerpaností jako scény dialogové (během nichž kameraman neví, jak se okolo postav točit a neopakovat se, pročež se opakuje), bojová komba Milly navlečené do dobových kostýmů jsou neodolatelná a potěšil i tématicky odpovídající song pod závěrečnými titulky (When We Were Young od Take That). Možná do té stereotypní představy hráče videoher nakonec sám zapadám... (2D, titulky) 55% Zajímavé komentáře: Marigold, Psema, Falko, mcb, Iroquaise (18.10.2011) (méně) (více)