Tři mušketýři

Anderson odmítá dospět. Opět si na nevelké hrací ploše (hl. Versailles a Tower of London), s banálními pravidly a rozpočtem čítajícím několik desítek milionů hraje s hrstkou akčních postaviček, které lze vystihnout jedním slovem (drsňák, zelenáč, kráska…). K hraní a hrám je neustále odkazováno přímo ve filmu. Historické entrée připomíná deskovou hru, trochu větší figurky vojáků zaplňují pracovnu kardinála (zase nevyužitý Waltz), jehož oblíbenou kratochvílí jsou šachy (na šachovnicových dlaždicích se odehrává také střešní akční scéna s Mylady). Nekonzistentní strukturou Tři mušketýři připomínají sérii postupně obtížnějších misí, jež musí hrdinové s využitím svých zvláštních schopností splnit (kdo hrál třeba Commandos, bude před londýnským „levelem“ v obraze). ___ Celá přidebilněná zápletka, k jejímuž vyřešení by po chvilce zamyšlení (jímž se ovšem postavy nezdržují) stačilo zfalšovat jistý diamantový náhrdelník, je zasazená do zpotvořené verze 17. století se vzducholoďmi, plamenomety a jinými blbinami, jež dělají hodně rámusu a usnadňují zabíjení. Padouši k zemi padají bez číhokoli pozastavení jako hlavy během francouzské revoluce, aniž by vystříkl mililitřík krve. Teprve během souboje D'Artagnana a Rocheforta pár kapek ukápne, nejspíš abychom se alespoň pro tuto chvíli strachovali o zdraví nesympatického hlavního hrdiny. Z jeho věku i z jeho probojovávání se do světa dospělých je zřejmé, na jakou skupinu diváků tvůrci cílí. Totiž na stejnou jako tvůrci dnes tak naivních akčňáků z 80. let, na mladé muže, kteří hledají své dospělé vzory. Tři mušketýři jsou naivní už teď, ovšem s jednou nepřehlédnutelnou změnou v chování „učně“. Posun od mladého protagonisty, který ke svým zkušenějším vzorům vzhlížel s respektem ke zde prezentovanému přidrzlému, autoritami pohrdajícímu frackovi (bohužel) velmi trefně reflektuje stávající aroganci mladých vůči starším. ___ Celý svět novodobých mušketýrů je uzpůsoben hráčům videoher, obecně pubertálním geekům, jak jsou stereotypně vnímání. Tedy jako osoby, které potěší sebepitomější vulgární vtip a které vezmou za vděk jakoukoli odhalenou ženskou končetinou. Tady dráždivý pohled na dámskou nožku, támhle vtípek založený na zženštilém chování krále, případně velké potřebě opeřence. (Básnická licence stranou - vysere se tam pták. Dvakrát.) Jakože dospělé jsou jenom naprosto vyprázdněné proslovy o hrdinských činech, které je třeba vykonat. ___ Film po akčním prologu začíná nesmyslně nanovo - všechny je třeba opět seskupit -, ovšem zajímavým stavem, kdy je nezbytnost hrdinů (podobně jako v posledních bondovkách) relativizována. Nic nosnějšího než tento náznak ale scenáristé dále nenabízejí, což platí rovněž pro naťuknutou nemožnost věřit mocným, před nimiž nakonec hrdinové stejně sklánějí hlavy. Možností, jak v dnešní době naložit se čtveřicí mýtických postav, se přitom nabízí tolik… alespoň tím Sherlockem se pánové mohli inspirovat. ___ Opakování informací je vzhledem k průhlednosti záměrů každého intrikáře ubíjející. Dramaturgicky film totálně selhává, závěr, kdy je nám namísto očekávaného grandiózního akčního finále (jejda, ono už proběhlo?) naservírován feel-good taneček, působí jako, slovy jedné z postav, prd v lahvi. ___ Přese všechno napsané jsem se bavil. Méně než u Rallye smrti, kdy Anderson na věk diváků nemusel brát ohledy, ale bavil. Celé dvě hodiny. Akční scény jsou díky plnému využití prostoru (namísto nadužívání střihu) přehledné a nebijí do očí stejnou stylistickou vyčerpaností jako scény dialogové (během nichž kameraman neví, jak se okolo postav točit a neopakovat se, pročež se opakuje), bojová komba Milly navlečené do dobových kostýmů jsou neodolatelná a potěšil i tématicky odpovídající song pod závěrečnými titulky (When We Were Young od Take That). Možná do té stereotypní představy hráče videoher nakonec sám zapadám... (2D, titulky) 55% Zajímavé komentáře: Marigold, Psema, Falko, mcb, Iroquaise (18.10.2011) (méně) (více)