Imaginární lásky

Nějaký rok zpátky jsem na škole navštěvoval volitelný předmět Kapitoly z dějin světového filmu. Xavier Dolan a od něj právě Imaginární lásky byl jedním z řady tvůrců a filmů, které jsme si postupně během dvou semestrů prošli, zároveň však jedním z mála, u kterého jsem se lajdácky vykašlal na sledování, asi jako jsem se párkrát dovolil vybodnout na povinnou četbu několika knih, když mě ničím nelákaly. Studentka, která si připravila k filmu prezentaci, nám na semináři z něj pustila trailer a téměř mi z něj spadla sánka... Trochu jsem pak i zalitoval, že jsem se na to přeci jen nepodíval a nechal se odradit tématem. Trailery k filmům obvykle nesleduji, možná o to víc se mi ten k Imaginárním láskám silně vryl do paměti, jak úžasnými barevnými záběry na postavy a různé modní doplňky, tak krásnou písničkou Bang Bang. Když jsem nedávno na tento film po delší době narazil, nakonec jsem se rozhodl si svůj rest dodatečně splnit a bohužel se mi ukázalo, že trailer obsahoval skoro všechno to nejlepší z filmu. Pokud bych měl vybrat jednu scénu, která pro mě dokonale ztělesňuje dojem z celého filmu, byla by to ta z diskotéky s epilepticky blikajícími barevnými světly... záblesk – střih – tma, záblesk – střih – tma... v celém filmu je to tedy střípek – střih – mluvení postavy na kameru – střih – slow motion korzo postavy před kamerou – střih – střípek... přijde mi to jako pozérský sebestředný pseudoart, v němž si Xavier Dolan léčí svůj mindrák z homosexuální orientace + umělecká masturbace nad sebou samým, kterou si režisér obohatil ve dvou scénách i svou skutečnou, vlastní masturbací před kamerou... no comment. Nicméně více scén je zde po výtvarné či hudební stránce povedených, dvě herečky hezké a pár scén i přesto, jak povrchně film pracuje s postavami i celým příběhem, nějaké emoce v sobě obsahovalo. Či-li jednu milostivou hvězdičku jsem schopen dát, přestože mi ten film ABSOLUTNĚ NIC nedal a nic pozitivního či obohacujícího nepřinesl, jenom rozladil a znechutil. [20%] (12.03.2022)

Excelentní romance o problematice promiskuity, která geniálně opěvuje tvůrčí nespoutanost a kreativní svobodomyslnost. Konceptuální úlet, který je o ničem, a přesto takřka o všem, že je až neuvěřitelný, že si dokáže zachovat svou atypicky pestrou stylizaci a rozmanitost. Příběh zde prakticky neexistuje – jde spíš o leporelo různorodých příhod. Neskutečně temperamentní ústřední milostný trojúhelník si bezprecedentně zamilujete – totéž platí pro famózní videoklipový sekvence, které kombinují symfonie klasické hudby a osmdesátkového disca. To vše - ozvláštněné hekticky těkavou anebo statickou kamerou, neonovým vizuálem, a pseudo-dokumentárními intermezzy o osudech vztahů různých lidí - ve výsledným resumé tvoří naprosto senzační pop-art, který by si neměl nechat ujít žádný fanoušek feel-good dramedií. Boží žánrovka! (06.07.2020)

Tenhle film ani filmem v pravém slova smyslu není, protože nemá návazující scény. Vždy se odehraje jedna scéna, střih a už je scéna jiná, jen o kousek dál posunutá v čase. Jak jsem já pochopil, režisérův záměr nebylo vyprávět nějaký příběh, ale ukázat, pocity, emoce a lásku obrazem. Což by se mu do značně míry i dařilo, kdyby si k tomuto projektu nevybral poměrně nesympatický povrchně uvažující lidi. Z hlediska filmařskýho zajímavý nástřel, z hlediska obsahovýho je to pajdáček. (22.09.2014)

Jistě se mohu rozplývat nad "genialitou mladého tvůrce", ale pokud k filmu přistupuji objektivně, musím přiznat, že mě nijak zvlášť neohromil. Snaha být co nejvíce artový, cool, queer apod. je prostě moc očividná a často rušivá. Líbilo se civilní herectví a Xavierův obličej. HUDBA: je jednou z nejsilnějších stránek filmu. Obsahuje pouze převzaté písně, které jsou skvěle vybrané. Potěšilo mě především užití Pass This On od The Knife - tenhle song jsem si, bez ohledu na klip, vždy představoval v podobném snímku. Dolan využil i sólovou desku Fever Ray. (27.01.2011)

O nás bez nás? Opravdu takoví jsme, my režisérovi současníci, děti polistopadových dnů, má generace? Těžko říct, prosil bych, abychom si před konečnou odpovědí uvědomili rizika každé generalizace! Každopádně, když už jsem o tom začal, přispěji, pakliže ničím jiným, alespoň svou skromnou troškou do mlýna - co vím, v žádném ze svých komentářů jsem nepoužil, a zřejmě nikdy nepoužiji výrazů "manichejský, potažmo manichejské". Laciný snobismus umím projevovat jinak a líp! Nicméně, přestože zůstala první otázka nerozřešena, ptejme se dál, mnoho otázek totiž zůstává, za všechny kupříkladu ta hybná, ta, v které spočívá dynamika Dolanova druhého celovečerního filmu: opravdu jsme takovými, my bláznivě, silně, leč neopětovaně zamilovaní? Jako by se nás režisér a scénárista v jedné osobě ptal, tak schválně, kdo z nás, vás, "v lásce bez lásky", by hodil přes palubu (a to doslova!) dlouhé roky nejlepšího přítele kvůli zlatovlasému a zlatoústému přivandrovalci, na kterého si už od doby prvních lásek myslíte? Jedině tak Francis a Marie? Hmm, skutečně? Nefandíte si? 75% (30.06.2016)