Post Bellum

Drsné, syrové zpracování novely Vladimíra Körnera s výborným hereckým obsazením. Předposlední projekt Vladimíra Dlouhého, který ve filmu ztvárnil posádkového lékaře. Zajímavé je, že postava Vladimíra Dlouhého celý film pije a kouří, což se herci stalo osudné v civilním životě. Z dalších herců bych vypíchl Jiřího Lábuse a Igora Bareše.Exteriéry hospody se natáčely v Trojanově mlýně v Praze 6 Suchdole. (30.10.2010)

Mladičký baron hrdina války,panic, který velí vojenské posádce má depku a zakouká se do vysloužilé prostitutky a pak do mladé nevinné švadleny. Je to na tv film výpravné, celkem syrové ale bez děje. Jenom deprese. PS: Dvě hvězdy za scénu, kdy mladý hrdina jde dát věnec k pomníků hrdinů, ale tam funguje Cinulková s Barešem - já brečel smíchy. (11.11.2018)

Dnes stěží představitelná mrtvolná hrůznost jedné z nejkrvavějších bitev novodobých dějin tvoří nosný pilíř i Körnerova původního námětu, jež nepochybně zpracován s ambiciózními plány, selhal právě ve své troufalé okázalosti, která ve výsledku není nic jiného, než režisérovy velké oči. Příběh, zpočátku pojatý jako výborně rozparcelované drama o lidském svědomí se postupně přelévá do fádního červenoknižního vzorce, za jehož patetický schematismus by se nemuseli stydět ani autorky současných mýdlových oper. Lze se jen domnívat, zda by toto selhání mělo být připisováno pouze režijnímu provedení, na druhou stranu pod scénářem je podepsán sám Körner, jehož texty v minulosti patřívaly ke špičkovým dílům literárního a později filmového světa. Nicméně, i přes mnou vyřčené nedostatky nelze Brabcově kostýmní podívané upřít pečlivou snahu o co nejautentičtější zakotvení v prezentované době (všudypřítomnost mocnářských licousů je až fetišisticky rozvinutá, podobně jako rozmanitost vojenských uniforem a dalších důstojnických rekvizit), z níž se navzdory hmatatelné bezradnosti podařilo vytěžit melancholicky pohřební atmosféru, na hony vzdálenou obvyklým vídeňským plesovým radovánkám. Citelná nevyváženost jednotlivých hereckých kreací se pak podepisuje na celkovém nenaplnění divákova nitra; tam, kde v hlavních rolích selhávají mladí (zoufalý Holíček a afektovaná Šoposká), triumfují, byť na nepoměrně menší ploše zkušení mistři, od těch výraznějších (Vladimír Dlouhý, Cibulková, Bareš, Potměšil, Lábus) až po mistrovsky odvedené epizodní party (Maciuchová, Huba, Tesařová, Němec, skvělý Jaromír Meduna). Tato vysloveně schizofrenní polarita veřejnoprávní dramaturgie, kdy na jedné straně stojí vynikající náměty, schopní režiséři a herecká elita a na druhé ledabylí scénáristé a až pověstná skotská držgrešlivost, je jen a pouze ke škodě věci. Zahubit i to poslední z posledního, co na tuzemských televizních obrazovkách stále ještě existuje, by bylo absolutní pohrdání divákem a jeho přízní. A to je zrada, která se neodpouští. (30.10.2010)

Drama z dob po prusko-rakouské válce v roce 1866, kdy „post bellum“ čili po válce znamenalo i přeživší vojáky, diváka sice nešetří, ale ani šetřit nemůže. Stejně jako úvodní sex na mohyle padlých, živočišný a kacířský, nepohorší -.neboť po přestálých hrůzách je jen výrazem marných pokusů, jak žít dál. (14.06.2020)

Poslední dobou již několikátá körnerovská látka byla myslím z těch lepších, ale zpracování bylo delší než mělo být, navzdory určité výpravnosti působil film kulisově, herci často jen deklamovali literární monology a hlavní představitel se mi zdál slabší, přesněji řečeno nevhodně vybraný. Čili k dokonalosti tu něco chybělo. Ale rád se někdy podívám znovu a kdo ví, třeba to přehodnotím. Vidím to mezi třemi a čtyřmi hvězdami. (29.10.2010)