3

„Drei“ má určité uhrančivé kúzlo, ktorým Tykwer uvádza do pohybu svoje nekonvenčné rozprávanie. Napr. introspektívny začiatok, kedy je Hanna na konferencii v myšliekach úplne inde, alebo keď Simon počíta číslo 39 v „osudovej“ koláži. Na toto ale nenaväzuje druhá časť rozvíjajúca vlastnú „trojku“. Telesné vzťahy sú tu čisto sexuálne bez akejkoľvek emocionality, ktorá dominovala úvodu. Navyše my, odchovanci Adriana Lyna (Osudová príťažlivosť, Neslušmý návrh, Neverná), dobre vieme, ako neslávne cudzoložstvo končí :-( (07.01.2013)

50%. Jak kdyby člověk seškrábl to nejhorší z filmů Toma Tykwera a vměstnal to do jednoho vychtěnýho artu. Od první minuty mě srala přešlechtěná elegance i různá stylistická řešení, nedbale poslepovaná dohromady, a ani klopýtavá konstrukce milostného trojúhelníku situaci nespasila. Jeho rozčísnutí ovšem klaplo a finále je působivé, ba i plnovýznamové. Přesto si troufám tvrdit, že tohle klubko z náhod, progresivních úvah a naťuknutých významových odboček je typicky evropským rakovinotvorným artem, jen ve verzi 2.0. (11.09.2012)

Tykwer mě nakopl do vajec. Vrstevnatý film o milostném trojúhelníku se na první pohled může zdát být jen lacinou perverzí a atrakcí o trojici znuzených "vysloužilců", kterým straší ve věži a nezvládají svou sexualitu, ale ve skutečnosti jde o nebývale precizní a podvratnou výpověď o krizi subjektu a jeho tradiční společenské role. Ne náhodou Tykwer tak výrazně pracuje s motivem "biologického determinismu" - dvě postavy bádají v oblasti genetiky, kmenových buněk a umělého oplodnění. Soudobá posedlost kontrolou a měřitelností člověka, onen perverzní rozklad subjektu na to, co Julia Kristeva nazývá patrimonial individual (člověk redukovaný na soubor orgánů s různou cenou na trhu) tu nabývá nebývale řízných metafor - např. když se matka jednoho z hrdinů nechá posmrtně vystavit v muzeu v rámci výstavy Bodies. Tykwer se vyrovnává i s druhou, řekněme převážně genderovou chimérou - člověkem, který je vymezen pouze podle toho, jak adekvátně zastává svou společenskou roli. V takto definované společnosti, která je navíc prolezlá násilím a katastrofami (ty se připomínají v druhém plánu z TV obrazovek a novin), je vlastně onen patologický milostný trojúhelník jedinou možností revolty. Ignorováním člověka jako pasivního vykonavatele společenské role a naopak intenzivním prožíváním toho nejosobnějšího navzdory tabuizaci vytváří Tykwerův Drei nesmírně plastický a působivý obraz lidskosti "proti konvencím". Co je na filmu hodno obdivu je způsob, jakým sofistikovaný myšlenkový podtext rozpouští v hravém zpracování, v němž je neustále patrná ironie, svižná žánrová koláž a obrovská míra bezprostřednosti. Co by jinak mohlo působit jako samoúčelná směsice sexuálních perverzit působí v Drei zcela přirozeně, měkce a odtrženě od všech možných stereotypů. Fascinovalo mě, jak důsledně Tykwer potírá v psychoanalýze klíčový fenomén otce - navzdory věku mi obě hlavní mužské postavy přišly jako děti, které se vracejí do blaženého světa, v němž je rozkoš ještě možná (protože nezatížená prvotním hříchem). Závěr je vlastně romantickým návratem ke kořenům non plus ultra. Morální poselství Tykwerova filmu tak může být třeba to, abychom přestali život vnímat jako kvantifikovatelný a manipulovatelný obsah Petriho misky a přijali ho v jeho plnosti, která se vzpouzí jakýmkoli kategorizacím. Chvílemi se zdá, jakoby Drei dokázalo úspěšně obejít limity jakékoli symbolizace a dotknout se věci samé... to je samozřejmě iluze, iluze, kterou si milerád dopřeju ještě jednou. Pro mě zatím film roku (jsem tak plný pozitivních dojmů, že dozajista opomíjím spoustu věcí, které mi mohly během projekce vadit...). (06.04.2011)

Film, který rozbíjí veškeré lidské stereotypy v jejich přirozeném stadiu. Tykwer se pouští do zásadních existenciálních otázek lidského života a závěrečná výslednice jeho sexuální trojrozměrnosti zanechává disharmonický dojem o nutkavé sounáležitosti mužů i žen napříč sexuálními preferencemi. V jistém ohledu film vyznívá jako šokující obžaloba současné evropské společnosti, devalvující pod tíhou vědeckých výzkumů a biologické revoluce lidskou přirozenost. Milostný trojúhelník Hanny, Simona a Adama (biblické jméno jako symbol?) nabízí zajímavou konfrontaci nejen s Freudovou psychoanalýzou, s níž otevřeně polemizuje, ale především s obecným vnímáním normality a paranormality. Jistá citová sterilita vůči hlavním hrdinům i v každém ohledu výrazný a osobitý vizuál, včetně méně obvyklých berlínských horizontů, posouvá Tykwerův snímek do ryze subjektivní roviny diváckého prožitku. Rozhodně je to ale film, který zanechá nesmazatelný dojem. (12.10.2015)

Hodně zvláštní a divný film. Tykwer se tu tak nějak krotí a zvolil spíš komorní atmosféru. Na jednu stranu tu jsou zajímavé věci jako třeba občasné rozdělování plátna na několik částí, což mi přijde fajn a oživující. On ani celý ten nápad není úplně marný, jen by potřeboval být lépe uchopen. Tykwer totiž používá strašně moc symbolů, což je na škodu. Člověk se v tom ztratí a nenajde tak vlastně to úplně nejzákladnější poselství celého filmu. Ústřední trojice je trošku nešťastně obsazená. Sophie Rois je "v pohodě", ta se tam hodí, má určité charisma a ta role jí sedne. Ti dva chlapi, tam je to horší. Schipper je nevýrazný, Striesow vlastně taky, takže ani nevíme, co je k sobě táhne. Zamrzí taky to, že k ústřední zápletce filmu se dostaneme až za hodinu a sledujeme trošku zbytečnou scénu s umírající mámou. První hodina je dost nudná, pak se to ale zvedne, ale lepší jak průměr to není. Nejlepší je tak hudba. Promarněný potenciál. 50% (06.04.2011)