Zrození Planety opic

Kdyby se podařilo snímek lépe zakončit, skoro by neměl chybu. A jak říkám vždy: když se na film dobře kouká, nemusí být bezchybný. Logika možná hapruje (počet opic se najednou bezdůvodně znásobí atd.), ale atmosféra je velmi slušná. A když umí film pohltit, ostatní je nedůležité. PS: První letošní film, kterému by 3D hodně slušelo, ale paradoxně ho zrovna on nemá. 75% (29.07.2011)

První část snímku je ještě poměrně zdařilá. Sledování lidského světa skrze oči dospívajícího šimpanze je, pokud nic jiného, originální. Zajímavým se stává už ve chvíli, kdy si divák uvědomí, jakým směrem se bude Zrození planety opic nadále vyvíjet. Každé zklamání a nepochopení, které lidské chování vyvolává v očích přechytralého primáta tak může vyvolávat emotivní odezvu i v diváckých řadách. Je jasné, že tvůrci s tímto diváckým očekáváním počítali. Viditelné to je zejména na jejich snaze začlenit Caesara do rodiny (či spíše života?) dr. Rodmana – tedy na poutu, které je odsouzeno k utlumení. Jistým kalkulem je pak vykreslování Caesara jako nevinného tvora, který doslova přejímá emoce spatřené ve svém okolí. Zpočátku zná jen milující rodinu, ale postupem času se setkává i s odvrácenou stranu lidskosti, což je samozřejmě jen další způsob jak z diváka vykřesat emoce a zároveň ho donutit k většímu přimknutí k Caesarovi. Tato vypočítavost bohužel první část sráží, i když naštěstí ne příliš hluboko. Příliš nenapomáhá ani hloupost, kterou se tvůrci snaží skrýt v rychlém sledu událostí, či v lepším případě neuvěřitelnost. Každopádně i přes tato negativa je tato část sledovatelná a v některých momentech dokonce zábavná, což se bohužel nedá říct o tom, co následuje. Lavina digitálních primátů vedená zrazeným Caesarem se dere do monumentální bitvy s až na pár známých tváří anonymním lidstvem. Zrození planety opic překvapilo svým začátkem a zklamalo svým koncem. Snímek těží hlavně z jednoduché, ale semknuté, dějové linie a rychlému průběhu. To má však i svou stinnou stránku. Díky předvídatelnosti začíná být postupem času otravný a nudný. (12.11.2011)

Zvláštne - na prvé pozretie ma Zrodenie planéty opíc nebavilo, ale s každou ďalšou reprízou bolo lepšie a lepšie. Sadol mi sympaťák James Franco v titulnej úlohe, sadla mi jeho kamoška, super mi sadol jeho milý, ale ťažko chorý otec John Lithgow a prekvapivo mi nevadili záporné klišé postavy (Felton, Cox, Oyelowo). Po vizuálnej stránke tomu asi niet príliš čo vyčítať, akčné finále je napínavé, ale paráda je, že keď sa vo filme nič akčné nedeje (čo je väčšinu času), je to vďaka sympatickým kladným postavám dobrý film s dojemnými i vtipnými momentami. Radikálne prestrihávanie na snímke nie je poznať (česť výnimkám - z deja náhle vypadnutá Pinto). (12.01.2017)

Veni, Vidi, Vici. To již nyní mohou říkat dva Caesarové. Prequel po třiačtyřiceti letech, u kterého je škoda nesmyslně naroubovaného (a zbytečného) akčního finále ve stylu "co se Wetě nevešlo do Jacksonova King Konga", které tu emocionální jízdu zprostředkovávanou skrze oduševnělé (lido)opí pohledy zbytečně sráží na úroveň běžného; byť velmi povedeného; popcornu. Ovšem i tak se "srdíčkem", což se u letních blockbusterů v posledních letech často nevidí. (11.08.2011)

Pokud byl dle Nietzseho člověk provazem nataženým mezi zvířetem a nadčlověkem, pak opice jsou provazem mezi zvířetem a člověkem. V mnoha ohledech člověku podobné, přesto lidmi nepřijímány jako rovné. Doposud se nad tím kvůli nižší inteligenci nepozastavovaly, jednou ale může přijít doba, kdy se proti tomuto typu druhové diskriminace (jakémusi modernímu rasismu) postaví a lidem vše vrátí i s úroky. Asi takový je podtext jednoho letního blockbusteru vycházejícího z úspěchu filmů, kde opice ovládly lidskou rasu. A to blockbusteru natolik kvalitního, že ačkoliv používá všechna žánrová klišé (tradiční rozvržení postav, nutnost závěrečné bitvy), v konečném důsledku působí tak přirozeně, že bych se nedivila, kdyby se časem stal podobnou klasikou jako třeba samotná Planeta opic. (11.09.2011)