Sherlock - Série 4

Moffatův věčný problém. Když vám moc lidí začne tvrdit, že jste génius, měli byste přestat poslouchat a vyhodit je z domu dřív, než tomu začnete věřit. Stalo se to už v Doctor Who - Moffat tam má jedny z nejlepších dílů (abych jmenoval jeden za všechny - Blink), ale taky má na svědomí zmatenou sérii s mrtvým astronautem. A Sherlock tuhle tendenci jen podporuje... Začalo to už ve třetí sérii, když po - ve všech ohledech skvělém - díle s Watsonovou svatbou přišel na scénu Magnussen. A čtvrtá série už je jen hřebíčkem do rakve. Dlouho jsem si lámal hlavu, v čem je problém. Podstatou celého Sherlockova světa je řešení problému. Jistě, sem tam se vyskytne nějaké nebezpečí, kterému je třeba čelit osobně, ale vždy je to síla osobního důvtipu, na níž kouzlo fikčního světa stojí. Sherlock zkrátka musí být vždy lepší a chytřejší, než všichni okolo. Plány protivníků musejí být komplikované a spletité, ale ne natolik, aby detektiv propadl zoufalství přemožen jimi. Zklamání z Magnussena pramenilo z toho, že Sherlock byl celou dobu jen ve vleku událostí, které nakonec nedokázal rozřešit jinak než vraždou. První díl čtvrté série detektivní zápletku zcela vypouští, aby dal vyniknout zmatenému pobíhání po planetě. V druhém díle se sice náznaky deduktivních sklonů objevují, ale jsou utopeny v halucinačním rauši, čímž opět nevítězí detektivní mysl, ale síla přátelství (?). Závěr patří kompletnímu WTF. Sherlock má sestru? A měl dalšího bratra, kterého si nepamatuje? Sestra je vlastně jen metaforou počítačového viru, který nakazí kohokoli, kdo s ním přijde do kontaktu? To nemá logiku. Ipso facto to nejde ani logicky vyřešit, takže se to vyřeší nelogicky - hrou, která víc než co jiného připomíná lacinou kopii Saw. Oceňuju roztroušené náznaky, jimiž si Moffat uhrabával cestičku k tomuhle příběhu v předchozích sériích, ale to je tak všechno, co se ocenit dá. Před několika lety by to snad působilo (v jiném kontextu) jako docela dobrá zápletka, ale po tom, co první dvě série Sherlocka do seriálové vlny vnesly, je to nutné zklamání, které divák nikdy neměl zakusit. (21.01.2017)

Nakonec série zdařile završuje povedenou adaptaci, až si člověk nerad připouštím, že to celé končí. Druhý díl patří k těm nejlepším a když si vezmu celou škálu závěrečných dílů seriálů, tak je na tom Sherlock velmi dobře. Možná nebýt horšího prvního dílů, pořád by si zasloužil tu pátou hvězdičku......8/10 (22.01.2017)

Pro mne klasický Moffat syndrom který jsem prožil u Doctora Who. Moffat začal Doctora a má na svědomí ty nejlepší díly z prvních dvou sérií a pak začal kombinovat a kombinovat a stala se z toho nekoukatelná sračka. Se Sherlockem udělal vlastně uplně to stejné. Tenhle díl jsem se opravdu přemáhal dokoukat. (04.01.2017)

Ja tomu nechápem. Kritikov štvrtej série. Veď presne TAKÝTO by mal byť „správny“ Sherlock – nie arogantný šmejd, ktorému vôbec nezáleží na ľudských životoch, ale vcelku sympatický chlapík, ktorému to brutálne páli, ale ktorý zároveň so „svojím“ Johnom Watsonom udržiava výsostne slušný, pekný a dôstojný vzťah. Sú to dobrí priatelia a kolegovia, ktorí sa navzájom rešpektujú a jeden bez druhého by sa ďaleko nedostali, hoci Watsonovi to nepáli až tak, ako Sherlockovi. Ale Watson má pre zmenu zas vlastnosti a schopnosti, ktoré nemá geniálny detektív. Čiže sa navzájom dokonalo dopĺňajú a pomáhajú si s neuveriteľnými prípadmi. TO je podstata tých príbehov a preto sa mi štvrtá séria páčila zatiaľ najviac spomedzi všetkých existujúcich (vrátane „vianočného retro špeciálu“). V štvrtej sérii, pozostávajúcej z troch filmov, sa síce dočkáme aj „klasických“ prípadov (a treba dodať, že Toby Jones je ukážkovo odporný magor), ale v strede všetkého diania stoja miestami až drasticky nepríjemné osobné veci. Najviac sa mi na štvrtej sérii páčilo práve to alias prerod hajzla v človeka, ktorý sa snaží hľadať v ľuďoch skôr to dobré napriek tomu, že vie, aké príšerné je ľudstvo. (18.02.2017)

U čtvrté série jsem naplno ocenil výhodu pouhých tří epizod na řadu. I tak jsem litoval, že jednotlivé díly nebyly alespoň o něco málo kratší, protože pokud se tvůrcům ve třetí sérii ten jejich vlak vymykal zpod kontroly, ve čtvrté se po celou dobu setrvačností pohyboval mimo koleje. Scénáristé byli zjevně bezradní, a tak nechali vyskakovat ze skříní kostlivce ve formě temných minulostí, případně zcela nových (ale přitom klíčových) postav, což bylo vskutku nablble laciné. Kdybych se podílel na scénáři k posledním třem epizodám, pociťoval bych zřejmě intenzivní svědění kolem kotníků, a v případě, že by mi nějaká žena oznámila, že je mou fanynkou číslo jedna, okamžitě bych upadl do bezvědomí. (17.04.2019)