Kůže, kterou nosím

Róbert je plastický chirurg, ktorý po tragickej smrti manželky, ktorá uhorela v aute, vynakladá veškerú snahu na vývoj prevratnej ľudskej kože, ktorá bude odolná voči ohňu či vpichu nebezpečného hmyzu. Keď si jedného dňa uvedomí, že napriek bioetike môže zájsť omnoho ďalej, naprosto prepadá svojim predstavám, znovuzrodenia svojej milovanej lásky. Výborný film, ktorý je viac menej drámou, než hororom v pravom slova zmysle. Z pohľadu tohoto žánru je zachovaná akurát dostatočne zvrátená myšlienka, zasadená do silného príbehu, ktorý len sťažka zanechá diváka chladným. Čím viac sa snímok blížil k záveru, tým viac som dúfal v rozuzlenie, ktoré by mi dostatočne ulahodilo. Bohužiaľ, nakoľko sa nejednalo o nič prevratné, dostavilo sa len polovičné uspokojenie. Každopádne, jedná sa o pekný film, slušne natočený, s výborným hereckým obsadením, ktorému sa z tohto pohľadu skrátka nedá nič vytknúť. Bohužiaľ, nedokázal ma natoľko emocionálne zasiahnuť, aby som išiel s hodnotením vyššie - 65%. (28.08.2015)

|| Scenár: Pedro Almodóvar / Based on Tarantula by Thierry Jonquet | Hudba: Alberto Iglesias | Produkcia: Agustín Almodóvar, Pedro Almodóvar | Distribúcia: Warners Espana, Sony Pictures Classics (US), 20th Century Fox (UK) | Štúdio: EL Deseo | Rozpočet: 10 miliónov € | Tržby: - $ || Umelecký film z iného sveta, ako sme už na to celkom zvyknutý od Almodóvara. V krátkosti by sa to mohlo definovať takto: Telo možno človek oblbne, ale dušu nie. (07.09.2011)

V příběhu plastického chirurga – mstitele, jenž štván dávnou rodinnou tragédií zběsile vyvíjí a testuje náhradní kůži – mrazí i prostředí: sterilní, aseptické, strohé a v čistých liniích prázdného domu umělé, počínaje četnými akty na stěnách a konče kůží připomínající elastický skafandr z punčocháčů. Kůže, kterou nosím je zkrátka přehlídkou vycizelované úchylnosti. Bezesporu zajímavou, rafinovanou, ozdobenou vskutku překvapivou pointou. Banderase uvidite hrat netradicne odtaziteho ve stylu Alana Delona. (26.05.2020)

Další Pedrova genderová transgrese prostoupená destilovaným melodramatem a okázalou vizuální pózou. Poprvé jsem se u jeho filmu smrtelně nudil a odcházel s dutým pocitem, že po výtečné sebereflexi v podobě Rozervaných objetí se Almodóvar zase propadá do své obsese prázdnými pózami a fetiši, které jsou sice zajímavé samy o sobě, ale z hlediska jakékoli reflexe jsou vytěženy právě jen svou okázalou jinakostí a přehnaností. Chápu, že tenhle teatrální obraz mužské touhy po neexistujícím dokonalém těle i splývavosti sexuální touhy může být teoreticky působivý, ale mne zcela minul. (04.07.2011)

Večer jsem odmítla zdánlivě neodmítnutelnou silvestrovskou nabídku zajet si v noci do centra Vídně, nakonec rámusu bylo dost i tady. Dala jsem přednost Davidovi a Toníkovi, i když v obráceném pořadí: Bordwella jsem obratem zase zavřela a Banderase jsem dala celého. Takže poslední film, který jsem viděla v roce 2011, není otřesná blamáž s otřesnou, sebe sama parodující Sarah Jessicou Parkerovou "Nechápu, jak to dokáže", ale elegantně natočený, almodovarovsky vtipný, morálně zvrhlý, studený španělský kýč. S hodnocením si nejsem jistá. A asi nejsem jediná, kdo se měl chuť po skončení filmu podívat na "Spoutej mě!", alespoň na tu krásnou scénu "budu ti dobrým mužem a dobrým otcem našich dětí". (01.01.2012)