Kůže, kterou nosím

Zhlédnutí tohoto filmu na 46. MFF KV mi nevyšlo, natěšeně jsem tedy vyrazil za opožděnou podzimní premiérou do Aera. A dobře jsem udělal, můj španělský oblíbenec mě tradičně nadchnul. Poslední Almodóvarův film nese všechny typické znaky tvůrcových předchozích snímků, tzn. jako vždy je to vizuálně vycizelovaný spektákl a esence scénáristické rafinovanosti v jednom. Po vizuální stránce je to jednoduše skvostné, celý ten film je plný jakési telenovelové krásy (ostentativní luxus, nádherní herci v dokonalém oblečení...), kde není ani stopy po sebemenším smítku. Stačí vylézt z kina do setmělé Prahy a bolestně vysvitne kontrast mez filmovou realitou a světem vezdejším. Po dějové stránce je to vzrušující a nekonvenční drama, které zcela famózně odkrývá pomalým tempem své karty a graduje k melodramaticky vyhraněnému finále. Symbolicky výmluvná je scéna, ve které Antonio Banderas coby psychopatický chirurg soustředěně omotává kovovým drátkem bonsaj. V tomto aktu tvarování malého stromku je ve zkratce vystiženo totéž, co dlouhá léta prováděl s člověkem: živý tvor je usazen do malého prostoru a kombinací drastických metod je tvarován s účelem přiblížit se ideálu. A co se mi líbilo snad nejvíc - "Kůže, kterou nosím" je dle mého soudu Almodóvarovým vrcholem v práci s filmovou hudbou - soundtrack je emocemi nabitá dokonalost, která kongeniálním způsobem splynula s promítaným obrazem. O kvalitách herců je zbytečné mluvit, všichni jsou pochopitelně výborní a po španělsku velmi charismatičtí. "Kůže, kterou nosím" je sympaticky výstřední film. UPDATE 9. 3. 2015 - Na druhé zhlédnutí se mi už tento film tak nelíbil jako prve (na vině je hlavně změna okolností, během nichž jsem film zhlédl poprvé a podruhé, a změna mého vztahu k Almodóvarovým filmům, které jsem před lety zbožňoval, ale teď je už nemůžu téměř ani vidět), ale na původním hodnocení se mi nic měnit nechce - ten moment, kdy film vyloží svoje trumfy, a člověku dojde, kdo je Vera vlastně zač, je prostě fascinující, a i když předloha Thierryho Jonqueta bude s velkou pravděpodobností strašný brak, nemohu se ubránit chuti si ji teď přečíst. A co je hlavní, to nejlepší na tomhle filmu je prostě soundtrack - posledních pár dní neposlouchám skoro nic jiného, to je prostě tak skvělá hudba, až to není možný. Toto je film, který mě vyloženě irituje tím, jak na sebe vrší jeden nesmysl na druhý, protože když se v nich člověk začne rýpat, vyloženě si zkazí sebelepší mínění, které o tom filmu mohl mít, ale v posledku asi vážně není třeba měnit nic na tom, co jsem o něm napsal kdysi, protože to svým způsobem stále platí. Jen ta chuť vidět od Almodóvara něco dalšího je u mě momentálně téměř na nule... (08.09.2011)

Pedro Almodóvar je typický svým netradičním humorem. Někdo se tak u jeho nového filmu Kůže, kterou nosím jen popadal za břicho. Děsná sranda, přece, chlap v tygřím kostýmu znásilnil bezbrannou ženu. Já pořád pochopení pro jeho humor, který není ani černý, jako spíš z jiného vesmíru, nemám. Přesto na mě snímek výborně zapůsobil i jako drama o ztrátě identity a jednom úchylovi, co si hraje na boha. Každý si najde to svoje. (11.11.2011)

Tak předně, Volver je pro mě dost možná nepřekonatelný, i když tentokrát byl Pedro už celkem blízko. Je zajímavé na spolupráci Banderas-Almodóvar sledovat režisérův vývoj - v Labyrintu vášní došlo k jejich spojení vůbec poprvé, nyní po 29 letech (což je úplně náhodou i můj věk v době zhlédnutí obou zmíněných filmů) se oba setkávají, a tak trochu paradoxně je za nimi opět dosti šokující námět (u Pedra to častý jev). A právě tím lépe a do jisté míry i objektivněji je vidět ten obrovský tvůrčí pokrok, jakým Almodóvar coby scénárista a režisér prošel. O tom, že se nebojí a nikdy se nebál šokovat, nemůže být sporu, a podařilo se mu to i tentokrát, po filmařské stránce však ohromně "vyspěl". Úžasná hudba, která tenhle film "dělá", kamera bez chybičky, racionální časová osa vyprávění (střídáním časů tak akorát balancuje na hranici srozumitelnosti a napětí), pochopitelně skvělé herecké výkony. A ta hudba, ta hudba.... (12.12.2011)

Zvrácenost? Nikoliv. Kůže, kterou nosím je víc než čímkoliv jiným romantickým příběhem, který vytryskl z pera Pedra Almodóvara. Španělský režisér jej třímá pevnou rukou a mazlí se s každým detailem. Jemnými a promyšlenými tahy stupňuje napětí až na samou mez únosnosti. Před samotným závěrem pak vyvíjí přímo maximální tlak. Až nakonec v bouřlivé explozi pocitů přichází neodvratné vyvrcholení. Viděno a prožito během Challenge tour 2015: 30 dnů se světovou kinematografií (29.04.2015)

Almodóvar je výborný vypravěč a uvědomil si, že kdyby tenhle příběh vyprávěl chronologicky, byl by vlastně obyčejný. Namísto toho si s diváky mistrně pohrál. Antonio Banderas v roli doktora Frankensteina (i když se nejspíš jmenoval trochu jinak) dokazuje, že v Americe přece jen nezapomněl hrát, i když to tam po něm prakticky nikdo nechce. Zcela bravurní je pro mne neznámá Elena Anaya. Mix mezi melodramatem a thrillerem je to opravdu zvláštní, ale za vidění stojí. (16.01.2012)