Co kdybychom žili společně?

Co kdybychom žili společně? je dobrý film. Jen jsem  možná příliš mladý na to abych docenil film o trablech staří. Na druhou stranu nic tady k tomuto tématu nechybí. Zhoršující zdravotní stav, zapomínání pamětí, odkrývání dávných křid a trvající touha po lásce, to vše zde je a u těch postav stárnoucích přátel bych to všechno čekal a hodilo se to sem. Možná byl pak ale problém, že mě i máloco překvapilo a zatímco u pana Steina byl děj svým způsobem i provokativní a já se od něho při sledování nemohl odtrhnout, zde jsem občas jen tak bez většího zájmu koukal na obrazovku.  Tvůrci si ale zaslouží pochválu i za obsazení, kde se sešlo několik hvězd filmového plátna 20.století a je moc fajn, je takto vidět pospolu. Co kazí mladý (a mě nepříliš sympatický) Daniel Bruhl, to mi plně nahradil především Pierre Richard. Ten celý život hrál tragikomické postavy smolařů , jenž působili legračně a pořád do něčeho vráželi, takže se tomu divácí smáli. Bylo v nich ale i něco tragikomického, páč šlo vpodstatě o samé životní ztroskotance, v nichž se na chvíli musel poznat snad každý. Zde starnoucí Pierre tuto svou polohu dotáhl na maximum v postavě staříka s Aizheimrem, který pořád všechno zapomíná a jeho osud je vlastně tím nejhumornějším i nejdojemnějším na celém filmu. I díky němu jsem uvažoval o vyšším hodnocení ale možná  počkám na to, až mi bude minimálně pětašedesát. (02.09.2020)

Starnúť niekomu nestačí s dôstojnosťou, títo francúzski dôchodcovia to vedia aj s humorom, dokonca čiernym humorom na vlastnú adresu a pritom to film nepreháňa v žiadnom smere. Tak sa podarí decentne vytiahnuť aj neveru spred 40 rokov, odpustiť si, uzmieriť sa a to všetko je pred záverom absolútne nutné. Jane Fonda medzi tými starcami výzorom aj oblečením mierne vyčnieva, niektoré herecky jednoducho vedia starnúť. (06.07.2016)

Tenhle den s tímto filmem považuji za sváteční, protože se dokázal tak nádherně ponořit do našeho skutečného lidství, najít si místečko v mém srdci a pak odejde s voláním: "Jeanne". Přiznávám, že jsem na konci uronila slzu a vůbec se za to nestydím jak na mě zapůsobila herecká elita minulého století s jemnými vstupy Daniela Bruhla. Chvílemi úsměvné s viagrou a za chvíli zase ty skutečně smutné, kdy jsem obdivovala Pierra, Geraldinu, Jane a ostatní a vědomím, že srdce může být mladé, ale tělesná konstrukce stárne, ať chceme nebo ne. Tak já si jdu otevřít šampaňské, myslím, že právě teď je to namístě a já to ráda udělám......... (14.12.2016)

Senioři, pětasedmdesátníci - přestože se k tomuto věku taky pomalu blížím, takové řešení bych si nevybral, ani bych vlastně nemohl. Čeští důchodci by si po 24 hodinách nejspíš vyškrábali oči. Ve Francii to asi možné bude. Když jsem byl mladý jako Dirk, prožil jsem 14 dní s důchodci (60 - 70 let) v Toulouse. Každé ráno jsme se scházeli a něco podnikali. Když jsem chtěl jet do Alby na výstavu kreseb Toulouse-Lautreca, muselo se nejspíš zajít na víno, pak podiskutovat u kafe - a teprve pak kultura. Ale k filmu - především příjemné překvapení (prvnostní nedůvěra k tématu); protože se nedívám na francouzské veselohry, viděl jsem poprvé Pierra Richarda (a moc se mi líbil, a líbila se mi i Jane Fondová). Přesto ale doufám, že seniorské filmy tohoto typu v kinematografii nepřevládnou. Ještě se chystám na Michaela Hanekeho - a pak už dost... Ono i pro stáří se spíš hodí, a to nejen ve Francii (i když Georges Moustaki je Francouz na baterky): Non, je ne suis jamais seul / avec ma solitude (se svou samotou nejsem nikdy sám). (16.04.2014)

Být starý nemusí znamenat být nešťastný aneb Balada o přátelství. 1) 77letý Pierre Richard dozrál - je z něho Pan Herec. Ani 67letá Geraldine Chaplinová nebo 74letá stále skvěle vypadající Jane Fondová nezklamou. Příjemným věkovým kontrastem je 33letý Daniel Bruhl. 2) Je to trochu veselé, trochu dojemné a především hodně, hodně optimistické. Takové přátele bych chtěl mít...i takové stáří... (02.07.2014)