Poslední doutník

Díky druhému programu České televize se mi opět po dlouhé době podařilo nahlédnout do luhů a hájů českého divadla a opět jsem nebyl zklamán. Skvělé výkony Tomáše Töpfera a Elišky Balzarové, pěkně zapadly do příběhu o stáří,které nemusí nutně znamenat konec života, čili až na pár hluchých míst jsem byl spokojen a doufám, že si v blízké době opět vychutnám něco z české scény. (18.09.2010)

Nejsem vděčným divákem činoherního divadla, ale jsem vděčným divákem záznamů uplnynulého. Nikdy jsem nebyla v hledišti Fidlovačky, ač věřím, že samotné spojení Balzerové a Töpfera za to stojí. S Posledním doutníkem jsem se setkala náhodně a připomnělo mi to nedávného Mastrosimoneho ve Stavovském. A samozřejmě Cimrmana, protože v momentě, kdy jsem se naladila na to malé finské domácí peklo, přišel pozitivní středoevropský konec, který nazývám fází zklamání. (29.09.2010)

To si tak dlíte ve své ulitě poté, co jste odešli do důchodu, litujete se kvůli chatrnému zdraví a nadáváte na věčně nespokojenou manželku, která vás otravuje svou důsledností a starostlivostí zbavenou intimností, a pak stačí jeden rozhovor se starým přítelem, aby se vám zhroutil dosavadní - určitě ne spokojený ale stabilní - svět kolem vás a vy musíte hledat, jak z toho ven. Najednou už nic není jako předtím a musíte přehodnocovat vztahy a možná najdete i novou chuť do života a nového partnera. Nijak zásadní, ale solidní hra o rodinném životě a lidských hodnotách. Celkový dojem: 65 %. (08.06.2011)

Tomáš Töpfer je prý úspěšný podnikatel, ale podle mě nikdy nebyl dobrej herec a na tomhle dívadle je to hrozně vidět. Je to navíc takový rozvleklý a přihlouplý příběh o páprdovi, co se bojí si doma zapálit doutník a hádá se se ženou. Kdysi jsem míval těžké spaní z toho, že nemám moc možnost sledovat pražskou činohru (dívadlo já totiž rád), ale čím více jsem těch kusů viděl - naživo nebo ze záznamu - tím víc vidím, že není moc čeho litovat. U těchto her, které napsal skandinávský autor, se navíc postavy nevyhnou tomu, aby se oslovovaly "Helge" a "Olafe" apod. a to mě hrozně tahá za uši. (31.10.2011)

Nevyčerpatelné téma "manželství po letech" bezpochyby patří mezi nejexponovanější problémy současného světa, koneckonců inspiraci v něm nalezla řada spisovatelů, kteří se jej pokusili zobrazit tu vážně, tu nevážně. Ani stejnojmenná divadelní hra finského autora Bengta Ahlforse se na první pohled nijak zvlášť neodlišuje od zástupu svých starších předchůdců, ale tato důmyslně zkonstruovaná slupka odpadává během následujících okamžiků. Komorní rodinné drama uzavřené do klasického manželského trojúhelníku postupně odhaluje složitost životních osudů svých protagonistů, z nichž každý touží po vlastním štěstí a zároveň tím ubližuje tomu druhému. Tak jako se hra přesouvá z úvodních smíchem burácejících tónů do hořkotragických poloh, mění se i divákova recepce pocitů hlavních hrdinů. Zprvu směšní a dětinští, v závěru nešťastní a nepochopení. Záznam z pražského Divadla na Fidlovačce pak zcela stojí a padá s výkony Töpfera a Balzerové, ale nepodceňoval bych ani výtečného Zdeňka Maryšku. I já se připojuji k poděkování dramaturgům druhého programu veřejnoprávní stanice za tento skutečný lahůdkový kousek, nezbývá než přát si, aby jich v budoucnu bylo více. (20.09.2010)