Kód Enigmy

Jak to řekl Churchill? Na poli lidských konfliktů nikdy nevděčilo tolik za tak mnoho takové hrstce a myslím tím hrstku menší, než je počet příslušníků RAF? Interesantní téma, které devalvuje akademikům příliš se podbízející zpracování. The Imitation Game si zasloužilo méně ryze mainstreamové dramatizace (viz. heuréka scéna prolomení kódu) a více věcné neokázalosti ala produkce BBC, nicméně chápu, že ta ztráta divácké univerzálnosti by se Tyldumovi špatně vysvětlovala.. Trochu mě překvapilo, že Cumberbatch, vyžívající se v rolích asociálních, někdy i šupinatých hlavounů, kteří kolem sebe dští oheň a arogantní síru, tak úplně na place nedominoval a trio Goode, Dance a Strong, představující herecky ne tak vděčné „normální lidi“, se nenechalo ani na moment zastínit.. (19.02.2015)

Veliké překvapení. Pro mě. U Honu na lišku jsem předpokládal, že mě do sebe nevtáhne, a to se také stalo. U Teorie všeho (asi nejbližší možný příbuzný Kódu Enigmy) jsem rovněž předpokládal, že mě do sebe nevtáhne, a to se také stalo. Stejně tak i u Kódu Enigmy jsem předpokládal, že mě do sebe nevtáhne, ale šeredně jsem se spletl. V každé jednotlivé kategorii bych mohl hledat superlativy - má oblíbená Keira Knightley, Mark Strong, dynamická režie a scénář s přesně dávkovanými porcemi napětí, hudební doprovod, po kterém se Alexandre Desplat konečně dostal mezi mé nejoblíbenější skladatele (že mu to ale trvalo) a v neposlední řadě Benedict Cumberbatch, kterému jsem roli poprvé v jeho už tak uctyhodné filmografii sežral i s navijákem, bravo Benedicte. Kód Enigmy se u mě tím pádem dostal na průběžné první místo letošních Oscarových kandidátů (zdaleka jsem ještě neviděl všechny), hned před Grandhotel Budapešť (opět Desplat, náhoda?). (11.01.2015)

Vidět to třeba takový Max Newman nebo Thomas Flowers, skuteční konstruktéři strojových dekodérů německých šifer (Turing byl jen algoritmický teoretik a pouhé kolečko v soukolí), určitě by se hned vzájemně začali píchat do PRdelí, aby jim jejich zásluhy nebyly šedesát let po válce upírány v homokalkulativních dramatech, tvářících se jako historicky akurátní, a zcela připisovány někomu jinému jenom proto, že byl buzerant. Já vím, já vím, bukanýři jsou dnes strašně kůl a úplně normální, vůbec to není úchylka, nýbrž stejně jako například pedofilie naprostá přirozenost, a pevně věřím, že už nejsme daleko od historického milníku, kdy Vatikán přizná, že prvními lidmi na světě byli Adam a Evžen. Evidentně se začíná měnit také píár válečného dějepisu, patrně proto, že vedoucí pozice ve filmových studiích přebírají po normálních židech teplí židé, a namísto všelijakých Šindlerů a Wintonů se teď budou z klobouku tahat hrdinní řiťopichové. Již se velice těším třeba na Faggitův seznam, tklivý příběh neohroženého majitele továrny na lubrikační gely, co během okupace zachránil před transportem dva vagóny gogotanečníků a odvezl je do Mumulandu. Jinak je to samozřejmě kus poctivě kýčovité homofilmařiny, hrající krásnými teplými barvami, u které se skvěle mandluje boa a depiluje anus, a excelentní Benedikt Okurkáč konečně dostal na velké plátno svůj podivně zdeformovaný obličej a seksy hlas, jímž by mohl z fleku otevírat škeble, aniž by na sobě musel mít šupiny a plival oheň. Normálně bych asi udělil tři do růžova vyhřáté hvězďyčččky, ale to by nesměli do hlavní ženské role procpat ten odpudivý krysí xicht, ze kterého mi jen při pouhém pohledu naskakuje genitální opar. (11.01.2015)

K dílu zde ,,zaznělo" prakticky vše, od nicneříkajících floskulí, přes trefné postřehy, až ku trapným vyjádřením mistrů tesařů, kteří se nám tentokráte pro samé rychlogůglení po rádoby historickovědních webech utnuli až u kořene. Já si nad nimi však jen tak zívnu a suše poznamenám, že kód Touretta je díky Cummberbitchovi výtečný, neb on svými hereckými schopnostmi více než vynahrazuje herecké neschopnosti Najtlejovic bezkozky, válku vyhrála homosexuální romeojulijná lovestory a Cummberbitch je výtečný. To už jsem psal, ju? Tak jo. Stejně je. Ještě pár podobných rolí a budou mě muset chemicky vymiškovat, jinak mu začnu chodit slinit na rohožku. (10.03.2015)

Málo známé stránky druhé světové války - její všednodennosti válečné frontové i týlové - neoslňují tolik jako velké bitva nebo osudové momenty setkávání státníků, vojevůdců či utrpení strádajících v děsivosti koncentračních táborů všech stupňů. Proto se začaly dostávat na přetřes až s odstupem postupně zhruba od přelomu šedesátých až sedmdesátých let minulého století. Válečná každodennost začala v této reflexi postupně získávat na stupňované pestrosti výstupů. To, co se nanejvýš šeptalo mezi pamětníky a jejich posluchači jako zvlášť velká důvěrnost, pronikalo postupně do veřejného povědomí. Výchozí černobílé schéma se postupně transformovalo do lidského rozměru všednodennosti. Ne vždy se střílelo, ne vždy padaly bomby, většinu člověk kupodivu netrávil v krytech a na frontách, ale mezi civilně oblečenými lidmi, kteří oproti mírovým dobám hladověli - prakticky bez rozdílu (černý trh nemohl měnit klima společnosti válečného nedostatku) a v znatelně větší míře postrádali jak kvalitu života, tak jistotu přežití. Zachytit tuto vichřičnost doby a současně se vyřádit na drobnokresbě povah hlavních hrdinů, zejména Alana Turinga, i když významem zanedbatelná není ani role Keiry Knightleyové (navíc se silným feministickým podtextem), nebylo snadné; šlo o mimořádnou výzvu. Je zřejmé, že scénář sice trochu fabuluje, ale základní fakta matematikova a biologova (na tuto Turingovu specializaci film zapomíná) života podává v zásadě přesně. Uvážíme-li navíc, že oficiální omluvy se Turingovi, nesmyslně odsouzenému pro homosexualitu, dostalo r. 2009 ústy tehdejšího socialistického premiéra Gordona Browna a královské milosti r. 2013 (Alžběta II. vládne od r. 1952, tj. Turing zemřel v třetím roce její vlády), zmocňují se člověka prazvláštní pocity. Suverénnost režie, jistota fabule i mimořádná kvalita scénáře (dialogy prosycené anglickým suchým humorem se pohybují na hranici geniality) podtrhují hereckou excelentnost obou hlavních představitelů (ostatní s úspěchem přihrávají, aniž by byli "křovím"). ENIGMA je v každém ohledu mimořádným dílem. A rozhodně diváckým zážitkem, který se, má-li být intenzívně prožíván, nemůže omezit na jednu návštěvu. (09.03.2015)