Bludičky

Dneska je in říkat, že žijeme v sociálních bublinách a víme prd o tom, co žijou lidi kolem. Bludičky jsou tím pádem pro mě docela uvěřitelnou sondou do společenství těch, co vylezou z děcáku a nevědí úplně přesně, co se životem. Jako celek to působí depresivně a bezútěšně, přesto ze tří sourozenců minimálně dva vyznívají velmi kladně a pozitivně (Filip Cíl, Jana Pidrmanová). Jako osvěžující prvek do děje mě bavila i Pavla Beretová. Malinko přehnaná se mi zdála všeobjímající a charitativní Simona Stašová, i když věřím, že i tyhle lidi existujou. Stejně tak věřím postavě matky i s tím jejím umaštěným amantem. V její jediné větě: "Pojď, zajdeme k nám... k nám, na roh do hospody" je ve zkratce příčina toho všeho. (03.03.2019)

Bludičky jsou "malý televizní" film, potažmo minisérie, ale v mnoha ohledech je to dost milník. Režiséra Irena Pavlásková ho natočila v době, kdy režírovala spoustu slabých filmů (Bestiář, Zemský ráj to napohled). Scénář napsal Ivo Pelant a po tomto snímku ho čekaly už jen naprosto nezajímavé věci (Ordinace v růžové zahradě). Ve filmu se etablují (daleko před prvními režijními úspěchy) jako herečky Tereza Nvotová a Jana Pidrmanová. Tehdy mi tu nebyl protivný ještě tolik neobsazovaný Pavel Řezníček, se sympaťákem Janem Zadražilem jsem problém neměl. Mám tenhle příběh rád, je realistický i vtipný a já lituju, že mnoho mých oblíbenců je teď na jiných (a hodně často horších) pozicích. 90%. (30.06.2020)

Nenacházím slov. A nemyslím to v tom obecném použití jako extra dobré či extra špatné. Líbilo se mi to, na televizní poměry to bylo více než slušné, jen mne nenapadají takové ty recenzentské pindy, kterými bych ten komentář trochu zaplnil. Tak ho zaplním pindáním o tom, že mne nenapadají žádné pindy, kterými bych ho zaplnil. A hle, relativně obsáhlý komentář (samozřejmě k věci) je na světě... 70% (13.12.2010)

Po prvním dílu jsem chtěla tenhle film rozcupovat na milion kousků. Ta spousta nepřesností a nelogičností mě otravovala. Všemu Irena Pavlásková nasadila korunu, když vydávala kladenské nádraží za Hostivice. Toho si musel všimnout snad každý. Při druhém dílu jsem ji dala znovu šanci a svůj názor jsem otočila téměř o třistašedesát stupňů. Odprostila jsem se od všeho a sledovala pouze příběh tří sourozenců, kteří se snaží najít své místo v životě a narážají na spoustu překážek, se kterými se my "normální" (blbý výraz, já vím, jiný mě nenapadl) vyrovnáváme denně a řešíme je v podstatě levou zadní. Ale oni si po celý život ponesou jisté stigma. Irena Pavlásková ve svém nejnověším počinu poukazuje na obrovskou propast mezi světem dětských domovů a obyčejnou každodenní realitou "normálních lidí". (06.12.2010)

Já nějak ty angažovaný věci nemusím. Herdek, copak děcka z děcáku mají i v životě jen průsery? Copak není nějaký osud pozitivní? Celé mi to přijde děsně černobílé, depresivní - a tím nereálné. Celé je to zbytečně hrocené, navíc na jednu stranu, člověk jen čeká, kdy přijde další podraz... Ale v reálném životě se každýmu přece dějí i hezký věci, ne? (Některé herecké výkony mi navíc přijdou přehnaně patetické, jiné zbytečně hysterické, sem tam některé dokonce amatérské). (05.12.2010)