Nic nás nerozdělí

Druhé setkání Ewana McGregora a Naomi Watts na filmovém plátně je o poznání kompaktnější, než jejich první spolupráce. Může za to především silné téma, které sice neustále sklouzává k citovému vyděračství, ale nikdy se jím naštěstí úplně pohltit nenechá. Jedni to budou oceňovat, jiní zatracovat. Příběh nám samozřejmě není neznámý. Rodinka v Thajsku stihne tak akorát rozbalit vánoční dárky, udělat pár temp v bazénu u luxusního hotelu a čekat na ničivou vlnu tsunami, která ji rozdělí. Až po zkrácené expozici se tak začneme dozvídat, co je tahle rodinka vlastně zač. Důraz na naturalismus je patrný (zraněná matka plácající se v bahnité vodě, její bolestivé podvodní vláčení nebo šplhání na strom), stejně jako patos a neuvěřitelné náhody, které pětičlennou rodinu postihnou. Naštvat může i „přerod“ nejstaršího synka, který s přibývajícími minutami dostává lekci z rodinných hodnot, které na počátku lehce zpochybňoval. Na druhou stranu diváka potěší, že (přiznejme si) triviální scénář nezneužívá zdlouhavým zobrazováním sílu tsunami (vyhneme se i detailním studiím mrtvých těl – nahrazeno vyrovnanými oběťmi zabalenými v prostěradlech). Herecky vévodí maskéry vymazlená Naomi Watts, která na sebe svým fyzickým utrpením jednoznačně strhává pozornost kdykoliv se objeví na plátně. Oscarová nominace zasloužená (samotná cena by ale už ve správných rukou nebyla), španělského talenta Bayonu hlídat!! (25.01.2013)

The Impossible přináší mimořádné dílo se spoustou silných okamžiků, které dokáží vyvolat slzy a dojetí. Ústřední herecký trojlístek je vybrán bravurně. Ewana McGregora si užijeme v úvodu filmu a poté se objeví zhruba až někdy po hodině děje. Naomi Watts exceluje, tak jako vždy. Mně však nejvíce dostal mladý Tom Holland. Ten si většinu scén tak nějak ukradl pro sebe, a od začátku filmu, až do jeho konce tak můžeme se zatajeným dechem sledovat jeho obdivuhodný výkon. Vidím v něm stejné charisma a potenciál, jako měl tehdy před lety Jamie Bell v Billy Elliotovi. Kdo by to byl řekl, že o několik let později se z něj stane hvězda MCU, coby nový Spidey. A neřekla bych, že Nic nás nerozdělí hraje na city. Já v tom patos, ani prvoplánovou snahu vyvolat u diváka emoční rozechvění, neviděla. Ten NEamerický režisérský přístup režiséra Bayony je zde vidět a i (nejen) díky tomu se nejedná o klišovitou "Hru na pláč," která by tak klidně mohla dopadnout, pokud by se zpracování chopil Hollywood osobně. Silný příběh o přežití, který pro skutečnou rodinu Belónových dopadl opravdu šťastně. (19.09.2015)

Film je po filmařské stránce úžasný, o tom žádná. Problém je ale paradoxně v příběhu, který jsem očekával silný jako prase a nakonec se z toho vyklubala jen lehce sentimentální pohádka plná patosu o jedné rodince, byť asi pravdivá. Mě totiž mnohem více dojímaly a zajímaly příběhy všech těch lidí, které jsem viděl dvě vteřiny, když kolem jejich potrhaných těl projížděli hlavní hrdinové v autě, případně jsem o nich jen slyšel skrze ústní podání jiných postav (ano, to mě v rámci mezí dojat dokázalo, ne hrané emoce lidí, co nic neztratili). On totiž film o největší přírodní katastrofě 21. století zkrátka volal po nějakém tom komplexnějším obrázků, ne aby to nakonec působilo jako banální podkres, který dělal křoví dementnímu synkovi a jeho příběhu o změně z předpubertálního zmrda na Dalajlámu, kdy divák nesměl chybět u jediného projevu jeho nově získané empatie. Nemluvě o tom, že scény, které ve většině filmu vidíme, museli popsat (tudiž i sebe) samotní členové rodiny, jelikož nikdo jiný než oni sami jejich kroky po katastrofě jistě nemapoval. Nabízí se pak tedy otázka. Bylo nutné heroizovat a zaručeně zkrášlovat členy jedné luckerské rodinky a ukončit film jako "veselte se diváci, našli se" (a že to nikdo z nás netušil), nebo alespoň do závěrečných titulků nasrat takovou hovadinu, že tam tehdy umřelo 80 000 lidí a ještě tři roky potom celosvětový tým odborníků vytahoval "zmražená" těla z děravých lodních kontejnerů a porovnával jejich zuby s tisícovkou záznamů, aby mohl konečně sdělit jejich rodinám, že už je skutečně čekat nemusí? No, nevím co přináší přirozené emoce a co si musí vypomáhat patosem a zbytečnostmi. 60% (24.02.2013)

Působivá filmařská práce po všech stránkách - mocné vlnob(l)ití, zdevastované pobřeží, všude špína, strach, bezmoc, křik, znepokojivá hudba a několik trefně chaotických, či zpomalených záběrů. Excelentní rozjezd je však záhy umořen slzopudnou hrou na schovku mezi členy idylické rodinky bokem si přivydělávající modelingem. Film nedokáže rozehrát opravdový thriller a vrátit se k počáteční atmosféře "hry o přežití" - pocit nejistoty a překvapení je nulový, protože divák má více informací než postavy a předem ví, co se stane. Jen tak sledujeme lidičky s velkými srdíčky a ještě většími slzičkami, kterak se hledají v nehostinném kraji. Nejsem si jist, zda bych, zavalen vlnami této tsunami, kýbloval raději vodu, nebo patos... Brilantní technická stránka filmu včetně hereckých výkonů je zkrátka pošlapána prvoplánovým, povrchním a naivním scénářem. 6/10 (28.01.2013)

No konečně v té záplavě suchých, vykalkulovaných lapačů cen film, kterému zůstalo srdce, takže si ho člověk užije i bez teoretického analyzování. Strašnej doják. Intenzivní, skvěle natočený (scéna tsunami!) a v závěru dojemný jak dlouho nic. Samozřejmě je to občas až moc viditelně upravené pro potřeby filmového scénáře (náhodné hromadné setkání mi tak trochu připomnělo podobně vykonstruovaný telefonát z Arga). Ale co už, když to tak skvěle funguje. (06.01.2013)