Nic nás nerozdělí

Bolestivá a důkladná rekonstrukce velké přírodní katastrofy podávaná hlavně skrze fyzické a duševní utrpení hlavních aktérů, s nimiž divák cítí až do poslední vteřiny a té špetičky naděje, která jediná pomáhá udržet v tak krizové situaci rozum v hrsti, se i on drží jako klíště. Alespoň já už jsem filmovým postavám dlouho tak moc nedržel palce a snad žádný film mě ještě nedonutil nefandit přírodě, nýbrž bezmocným a trpícím lidem. Ono také když sledujete Naomi Watts a vidíte, jak neuvěřitelně reálně působí její strhaný a omlácený obličej a každý výkřik bolesti, nezbývá než si položit nohy na pohovku a dívat se dál, přestože o "happyendu" není pochyb. Režisér Bayona se o práci zatím bát nemusí, protože tady vyždímal z námětu snad všechnu šťávu, a soudě i podle pochvalných reakcí od skutečných aktérů, ždímal jednoznačně správným a účinným způsobem :-) 80% (01.09.2013)

Zhlédnuto v kině. Je to zvláštní. The Impossible je neskutečná citová ždímačka, každá scéna je vyhrocenější než ta druhá a přesto mi film prakticky nikdy nepřišel jako kýč či jen levná hra na city. Každá scéna zde má své opodstatnění, každý dialog těm hercům (krom Ewana a Naomi musím vychválit Toma Hollanda a doufám, že z tohohle kluka jednou bude pan herec) věříte a nezáleží na tom, jak velký jste cynik, přece jen jim přejete nějaký lepší konec. Prakticky vše bylo dokonalé, scéna valící se tsunami byla opravdu dech beroucí a hudba dokonale podtrhovala atmosféru. Myslím, že více nemám co říct, snad jen, že (doufám) tímto si Juan Antonio Bayona otevřel dveře do Hollywoodu a já si pro příště jeho jméno budu pamatovat. Drama roku 2012 a možná nejlepší katastrofický film, jaký jsem kdy viděl. (10.01.2013)

Hodně mě to dostalo. Asi už na stará kolena měknu nebo co. Perfektně zahrané charaktery, Naomi Watts ani Ewan McGregor se nesnaží být uměle sympatičtí, děcka jsou někdy (jako ve skutečnosti) zralé na pár facek, ale málokdy je něco přehnané. Triky, kde vlna smete všechny všude, nejsou poznat. Nechápu jak to tak dobře mohli natočit aniž by pro účely filmu zbořili hotel a zvalchovali pobřeží v Thajsku. Úvodní smršť pak střídá emocionální ždímák s hledáním katastrofou roztržené rodiny. No a víte jak všichni lžou, že nebrečí u finále Titaniku? Tady je to podobné skoro polovinu stopáže. Nic nás nerozdělí je upřímný doják se silným koncem. Bayona je režisér na jehož tvorbu si budu v budoucnu dávat pozor. Jeho podpis udělal ze standartního katastrofického snímku dechberoucí událost, při které vás bude mrazit v zádech, bude vám špatně od žaludku a v závěru budete mít radost, že se v noci můžete přitulit ke své drahé polovičce, ať už je ženského nebo mužského pohlaví. Já mám taky strach. (04.02.2013)

Působivá filmařská práce po všech stránkách - mocné vlnob(l)ití, zdevastované pobřeží, všude špína, strach, bezmoc, křik, znepokojivá hudba a několik trefně chaotických, či zpomalených záběrů. Excelentní rozjezd je však záhy umořen slzopudnou hrou na schovku mezi členy idylické rodinky bokem si přivydělávající modelingem. Film nedokáže rozehrát opravdový thriller a vrátit se k počáteční atmosféře "hry o přežití" - pocit nejistoty a překvapení je nulový, protože divák má více informací než postavy a předem ví, co se stane. Jen tak sledujeme lidičky s velkými srdíčky a ještě většími slzičkami, kterak se hledají v nehostinném kraji. Nejsem si jist, zda bych, zavalen vlnami této tsunami, kýbloval raději vodu, nebo patos... Brilantní technická stránka filmu včetně hereckých výkonů je zkrátka pošlapána prvoplánovým, povrchním a naivním scénářem. 6/10 (28.01.2013)

Dokud se sází na civilní rozjezd a následný dokonalý audiovizuální zážitek, boduje Bayona prakticky každým záběrem. Dojemné momenty druhé půle a vzájemné míjení v záchranném centru ale k vlastnímu nemalému překvapení většinou míjely i mě. Tu sílu zkrátka v Impossible vidím a uznávám, jen necítím. Z úžasných hereckých výkonů celé rodinky to ale neubírá vůbec nic. (12.02.2013)