Top Gun: Maverick

Původní Top Gun je kultovní film. Mohou dlouhou dobu vznikat diskuze nad jeho kvalitami, nad jeho přepáleností a do jisté míry primitivnosti, Tony Scott dal ovšem v roce 1986 světu, který je i po letech fenomenální. Testosteronový, dost možná skutečně latentně homosexuální, ale nestárnoucí a pořád fenomenální, kdy jen tak neomrzí. Dlouhá léta se poté diskutovalo na téma Top Gunu 2, plány na nějakou dobu očividně zastavila sebevražda Tonyho Scotta v roce 2012. O 10 let později (nebýt COVIDU-19 dva roky zpět) ovšem přeci jen po 36 letech dochází na návrat Toma Cruise v jedné z jeho nejslavnějších rolí Petea ,,Mavericka´´ Mitchella. Má poté Tony Scott důvod obracet se v hrobě? Nikoliv, naopak je velmi snadné odtušit, že se ze záhrobí potěšeně usmívá. Scottův náhradník Joseph Kosinki se totiž Scottovo stylu dokázal v mnoha ohledech přiblížit takovým způsobem, že se dá snadno zvažovat, že přesně nějak takto by Scott pokračování realizoval. Kosinski už má ostatně nejen s vizuálem, ale i budováním odkazu. Jeho režijním debutem byl ostatně TRON: Legacy, kdy v roce 2010 navázal na odkaz Stevena Lisbergera a původního Trona z roku 1982. I zde poté pokrok dle očekávání spočívá v tom, že Kosinski a spol. využívají moderní filmařské technologie, kdy jsou hlavní hvězdou především IMAX kamery, které byli umístěné i do samotných kokpitů. Už ukázky mohli lákat na to, že se z Top Gun: Maverick stane jedním z vizuálně nejopojnějších snímků roku, už na samotném počátku filmového léta se dá ovšem spekulovat, že mají diváci dost možná tu zkušenost s nejlepším blockbusterem léta.  Rozepisovat se nad kvalitami Top Gun: Maverick je radost. Především i proto, že jde o jeden z nejintenzivnějších blockbusterů posledních let, jeden z nejlepších filmů Toma Cruise, ale i o film, kde Cruise předvádí jeden ze svých nejlepších výkonů. Scénář k druhému Top Gunu je možná víceméně stejně jednoduchý jako první film, styčné plochy jdou víceméně ruku v ruce s původním filmem, stěžejní je ovšem to, že Top Gun: Maverick nesází na laciné předávání pochodně nové generaci. Není to film pouze o tom, že stárnoucí pilot ještě nepatří do starého železa a pořád dokáže v akci předčít mladší piloty. Je to film o Maverickovi, který se vyrovnává s traumatem, dilematy a faktem, že i přes jeho nejvyšší snahu nejspíš jeho výcvik vyšle někoho na smrt. Maverick je pořád tak trochu frajírek, rázem se ovšem stává o poznání komplexnější postavou. A Top Gun: Maverick je i díky tomu rázem film, který je velmi snadné probrečet. Je to totiž nejen vrcholná blockbusterová záležitost, ale i funkční horská dráha emocí, která dokáže pobavit, vyrazit dech, ale i skutečně dohnat diváka ke gejzíru slziček. Ano, mohlo se zdát, že se na konci Top Gunu Maverick se smrti Goose vyrovnal, takové události ovšem ve skutečnosti nikdy nejde zcela vypustit z hlavy. Už od samotného počátku je sázení na nostalgii jasné a funkční (díkybohu dojde i na Danger Zone), Top Gun: Maverick ovšem nekráčí lacinou cestou. Zdrojový kód původního Top Gunu je spojen s moderním přístupem a Top Gun: Maverick tak ukazuje, jak správně by se mělo s legacy sequely pracovat. Nejen díky fenomenálnímu Tomu Cruiseovi, který jde opět do role naplno, nejen díky úžasnému mininávratu Vala Kilmera do role Icemana, ale i díky bravurnímu představení nové generace pilotů. Ve výcviku funguje předávání mouder, zkušenosti, reflexe i nevyhnutelné setkání s minulostí. Od počátku bylo jasné, že stěžejní bude především vztah Mavericka a syna Goose s přezdívkou Rooster v podání Milese Tellera. A postupná práce se vztahem těchto dvou v rámci tohoto filmu je fenomenální a vybízí k těm nejemotivnějším momentům filmu. Funguje to především i díky tomu, že se dá snadno rozumět Maverickovi, který nechce, aby se minulost opakovala, zároveň jde ovšem z odlišných důvodů fandit Roosterovi. Jejich vztah díky tomu není černobílý, dialogové konfrontace mají neskutečnou energii a zajímavější než výsledek chystané mise se rázem stává čekání na to, jak se vztah Mitchella a Roostera vyvine. Během dvouletých odkladů způsobené pandemií snadno svou genialitou dokáže Top Gun: Maverick vyvolat pocit, že byl snad celé 2 roky vybrušován k ještě větší dokonalosti. Návrat, který mohl dopadnout všelijak tak funguje po scenáristické stránce, stránce střihu, vynikajícího vizuálu (v IMAXU to musí být ještě silnější zážitek, stejně silné to ovšem z mého pohledu bylo i v normálním kině) i vynikajícího soundtracku kvarteta Lorne Balfe, Harold Faltermyere, Lady Gaga a Hans Zimmer. Především závěrečná píseň Lady Gaga je výtečná. O to překvapující je ovšem vidět, že jde do jisté míry skutečně o upgradovanou verzi původního Top Gunu, kde ovšem vše šlape ještě o poznání líp (i romantická linka, kdy má Jennifer Connelly svou nejlepší roli za hodně dlouhou dobu). Především i proto, že Kosinski za kamerou skutečně využil ty nejmodernější možné technologie a Cruise i tentokrát hodlal realizovat celý film s tím nejmenším možným počtem CGI. Dá se těžko věřit tomu, že do konce roku vyjde pocitově intenzivnější blockbuster. A i když je na počátku filmového léta možná přeci jen předčasné mluvit o blockbusteru léta, skutečně se dá těžko věřit tomu, že Top Gun: Maverick do konce léta něco trumfne. Tak dokonalý blockbuster se totiž neobjevuje každý den a přiblížit se kvalitám Top Gun: Mavericku nebude snadné. Jedná se totiž o mistrovské dílo, jeden z nejlepších blockbusterů i filmů poslední doby a ukázku toho, že Tom Cruise pořád ví, co dělá. A i toho, že po posledních dvou dílech Mission: Impossible by mu poloha mentorů mohla velmi sednout. Nyní se jen dá doufat, že Cruise jeho smlouva s Ďáblem udrží na světě ještě hodně dlouho, tak poctivé blockbustery jako v případě série Mission: Impossible i právě Top Gun: Maverick totiž též nevznikají na běžícím páse. V mých očích zatím filmový zážitek roku, hlásím to ještě před návštěvou v IMAXU..... Viděno v kině: 4x (25.05.2022) (méně) (více)