Studená ryba

„ALE JÁ JSEM PERFEKCIONISTA! NIKDY MĚ NECHYTÍ! JSEM OSTŘÍLENÝ A ZRUČNÝ! DRŽ SE MĚ A NIC SE NEPOSERE. VYDĚLÁŠ SPOUSTU PENĚZ A BUDEŠ MÍT HEZKÝ ŽIVOT SE SVOU ŽENOU…“ /// Postavy se chovaj normálně… teda podle japonskejch zvyklostí. Trocha drsnýho sexu, rozborka lidskýho těla… prostě nic, co by překvapilo. Film je plnej pana Muraty, odlehčujícího atmosféru svým receptem na štěstí… Vlastně v podstatě takovej japonskej Dogman, akorát tady se lidi „dorážej“ televizí. Ale taky by to mohla bejt romanťárna, ve který je krve víc jak v hororech. Prostě Šion Sono. Zajímaly by mě sociální aspekty tohoto díla… jestli vás ne, nechte ho minout… /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Umím nechat lidi zmizet. 2.) Zjistím, kdy by se mi nechtělo vracet na chatu. 3.) Thx za titule “drbna.kelisova a mindhunter29“. /// PŘÍBĚH *** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ ** (19.12.2018)

Když nám bude dělat někdo potíže, jako třeba pan Yošida, tak ho prostě uděláme neviditelným... a bude to! :o) Šion Sono mě zatím po třech filmech nesmírně baví svými bizarními náměty, snad pokaždé velice originálně a funkčně propracovanými včetně neočekávaných žánrových a stylových kombinací. Základní premisa Studené ryby o luxusním obchodu s rybičkama, za jehož poťouchle svérázným šéfem se skrývá úchylný zabiják a většina jeho zaměstnanců je pak nucena k asistenci i mimo veřejný provoz obchodu, je tak správně děsivá a zároveň i v nejedné scéně černohumorná, že mě film zvláštním způsobem hodně bavilo sledovat. Sono se i na poli delší stopáži ukazuje jako velký mistr napětí, který diváka jen tak nepustí, pokud ho úspěšně lapí do svého vyprávění. Také oceňuji, že když už má někdy potřebu natáčet úchylné scény, že diváka slabší povahy na ně připraví velmi pečlivě, neodpudí ho na začátku – pomalu rozehrává civilní děj, přítomné úchylnosti graduje od decentnějších znepokojení, dlouhou dobu vynechává explicitnější záběry... Když ale došlo v poslední půlhodině na zásadní (postupně i očekávaný) uzemňující zvrat a celý děj se k závěru překlopil v tomto směru k tak šíleně přehnanému finále s ne úplně dopracovanými motivy (např. příchozí policajt a jeho zásah-nezásah?), na můj vkus šlo o příliš samoúčelné šokování ve víru sexu, brutality a krve, kdy jsem (byť pořád často s velkým napětím) byl svědkem něčeho, co jsem sledovat asi vážně nepotřeboval. Tohle už nebyl horror ani černý humor, jenom čirá přehnaná brutalita. Nadále oceňuji Sona jako nezaměnitelného „svérázného“ filmaře s osobitou tvorbou, ale vzhledem k vyústění mu tady nedokážu dát dlouho zamýšlených 4–5 hvězdiček a příště si možná více rozmyslím, na co se od pana režiséra ještě podívám. [70%] (23.06.2023)

Vždycky jsem věděl, že jeblý Japonec je v podstatě pleonasmus. Pokud jej však necháte naprudko rozvinout své masturbační fantazie, nemusí nutně vzniknout pošahaná omalovánka pro všechny ty podivné "otoky" mozku, nýbrž prvotřídní úchylárna, která dokáže potěšit i romantickou duši indoevropského filantropa, jenž za normálních okolností ťamanskýma sračkama otevřeně pohrdá! Tyto roztomilé trampoty hentai akvaristů jsou pro mě sice zatím jen zářivou výjimkou, potvrzující pravidlo, nicméně i tak se sluší poděkovat za tip té přičmoudlé, obstarožní krávě, co místo nahazování obsahů zevluje po diskuzích a šíří mezi konzervativními diváky hepatitis! Žloutnout jsem z toho naštěstí ještě nezačal, avšak mám obavu, že dalším podobným mhouřením očí do Vycházejícího slunce by se mi mohly začít kapku šikmit. (31.08.2011)

„Ryba oči poulí, poklopec se boulí, vilná žena nožem mává, Denden játra potěžkává...“ a řeznickému učni předává štafetový kolík i know-how, jak kohokoli „zneviditelnit“. Hyperaktivní vychechtaný psychopat Murata mě zaujal. Muž mnoha dovedností. Umí dostat maso od kosti, démony minulosti z hlavy, i chtíč z těla vypustit, jak páru z papiňáku. MANŽELSKÉ OKÉNKO: [][] Co je na „slušňácích“ nejhorší? 1) Skrývání frustrace za fasádu počestnosti. 2) Strach řešit problémy, neschopnost provést plány. 3) Neupřímnost. „Miluji tě, lásko!“ Přitom v duchu: „Jdi do prdele, krávo!“ [][] Blbé je tohle vše si uvědomovat... a přesto se tak chovat. Změna bolí, ale to život taky. Na mostě, po Muratově přednášce o vražedném světonázoru a při kopulaci s dopomocí (aka mručící stařeny ve Slunovratu), jsem chápal, plus mínus koitus, Sonovy masturbační fantazie, krev jako afrodisiakum i to, co se nám filmem snaží říct. V čase 1:59 film mohl skončit, tím rozpícháním tupou tužkou. Neskončil. Nobuyuki Syamoto pustil své zvíře z řetězu, ovládnul subinku („Teď jsem já Murata!“), povalil i manželku a vecpal se jí mezi nohy, dceři dal pěstí. To vše jsem pobral. Jenže najednou.. CVAK! Přepnul zpátky, do slušňáka, ufňukaného chudáka. WTF? No to mi ho vyndej… a nakrájej. (14.09.2023)

Těžce černohumernej návod pro přisposránky, který si chtěj udělat doma pořádek... Ten úhel pohledu vyprávění skrze pasivní a manipulovanou postavu je vynikající, závěrečný twisty překvapující, hlavní herecký trio výborný... Jestli si někdo stěžoval na nic nedělajícího hrdinu ve "12 let v řetězech", ať se podívá na tohle. (26.08.2014)