Hrozny hněvu

Jeden ze 100 největších filmů všech dob časopisu Entertainment Weekly. Celosvětově divácky úspěšný film. Bohužel, přes filmovou krásu, navzdory mé oblibě Forda, přes popisovanou sociální tragédii vykopnuté farmářské rodiny a přes syrové vylíčení bezmoci byly Hrozny hněvu pro mne k uzoufání neskousnutelným filmem. Trailer: http://www.youtube.com/watch?v=wYFJmm0aK-8&feature=related (18.09.2009)

Adaptace klasického románu Johna Steinbecka (který si konečně budu muset přečíst, mám teď o důvod navíc). Jejím jádrem jsou osudy vysídlenců (farmářské rodiny Joadeových) z Oklahomy, jejich entuziastická, avšak vynucená cesta napříč státy za slibovaným výdělkem se brzy změní v noční můru. Ústrky a přezíravost místních (kteří kvůli panující krizi taky třou bídu s nouzí), policejní dohled, hladovění, vykořisťování velkofarmáři, toť jen zlomek nepříjemnosti, s nimiž se naši "cestovatelé" budou muset popasovat. Díky bohu (lol) se však za každým mrakem - ač sebevětším - schovává slunce, a to má v tomto konkrétním případě podobu solidarity, kolektivního vyjednávaní pracovních podmínek a společné péče o statky a o sebe navzájem. Pouhé uvědomění tohoto zde vykřesává jiskřičku naděje na důstojnější život. 80 % (08.04.2023)

„My jsme ti, který žijou. Nemůžou nás zničit. Nemůžou nad náma zvítězit...“ Studiovou iluzi přírody hlavně skrze statické mraky na obloze v tom nelze přehlédnout a naivitu levicově podbarveného závěrečného poselství úplně také ne, ačkoliv tady je určitě velký rozdíl dívat se z pohledu doby vzniku a z pohledu dnešního diváka. Přestože se jedná o nadčasové sociální drama, které se asi dost vymyká tehdejší hollywodské produkci, ze samotného zpracování jakoby navzdory tématu na mě dýchala mnohdy i více příjemná až nostalgická atmosféra jako ze soudobých filmů pro pamětníky, než že by Fordovy Hrozny hněvu vyvolaly trpce tísnivý prožitek. To však vůbec nemusí být bráno jako výtka, přeci nemusí být všechny filmy s drsnými a trpkými příběhy zpracovány drsným způsobem se sklony k naturalismu či frustrující depresi. Tady vnímám mnohem podnětnější myšlenku s ukázkou velké lidské odhodlanosti, která uvnitř rodiny Joadových i všech jejích členů pevně panuje navzdory situaci kolem. Je to exkurs do jiné doby, probíhající v nezáviděníhodných podmínkách farmářské chudiny během velké hospodařské krize. Příběh z doby, kdy nejen věřit v levicové ideály bylo mnohem snažší a v daných podmínkách pochopitelné, ale kdy během konfrontrace putujících chudáků s vesnicí jsme také svědky dnes již možná hůře představitelné hromadné pomoci ze strany kolektivu obyčejných lidí. Silné téma, silná lidskost a silné herecké výkony vytvářejí z tohoto filmu dle slavné knihy patřičný zážitek. Navzdory stáří filmu mě to oslovilo a upoutalo mj. též atraktivním road-movie prvkem a v druhé polovině napínavým útěkem před hrozícím krutým trestem v souvislosti s postavou Toma. Rozhodně stojí za zhlédnutí. [85%] (12.05.2022)

Příběh působí opravdu velkolepě a kniha by mi asi vyhovovala. Ale na tomhle Fordově filmu mě neuvěřitelně rušily herecké výkony. To příšerné přehrávání (zvláště v případě ženských rolí), jako vyjmuté z čs. prvorepublikových filmů. Ty pichlavé těkající oči všech zúčastněných a koulení očima - to je jako z němého filmu. Dramatické chytání hrsti sajrajtu ze země do ruky a k tomu výkřiky o tom, jak tuhle půdu obdělával už dotyčného děda atd. Můj dojem - podle dobré předlohy křečovitě natočená propaganda proti kapitalismu. (11.01.2011)

Docela souhlasím s rarohovou ženou, přestože dust-bowlová migrace byla o dvacet let dříve než naše migrace kulacká a kolektivizační, a hlavně environmentální a ideové (postihlo to tak jinou skupinu lidí) příčiny byly někde hrubě jinde. Důsledky to ale mělo dost podobné: postupné zbídačování. A co my a teď? No, sedíme u ohníčku a čekáme na ducha Toma Joada (Bruce Springsteen). Fordův film je milosrdnější a nadějnější než Steinbeckova kniha; alespoň něco, přestože to mohlo být dotaženo do "steibeckovského konce". (05.12.2023)