Žluté moře

První kapitola je nudná, druhá je průměrné akční drama a pak následuje asi sto let trvající pohádka. V pohádkové části nám neprůstřelný a nezranitelný taxikář předvede, že je přeborník v boji holýma rukama, s nožem, sekerou, v plavání, v běhu, řízení kamionu a osobního auta. Profesionální zabijáci z úcty k těmto dovednostem devadesát let obdivně kroutí hlavami, které si nechají odsekávat bojovně naladěným taxikářem, tleskají rukama, které si nechají odřezávat tímtéž mužem, lapají po dechu, když reinkarnovaného Zátopka nemohou dostihnout. Mnohým se dokonce i narovnají oči v úžasu, co zase na ně náš bazedovou chorobou trpící Číňan vytáhne za bojový hmat, chvat a jiné. Zbývajících deset let filmu je rozděleno mezi nechutné pojídání čehokoliv čínským supermanem a hláškami z jiné planety korejských policistů. Dobrý bože a ten závěr napsala samotná Delia FIallo? Sto roků v šachtě žil, mlčel jsem, sto roků kopal jsem uhlí ... Bezruč Slezské písně psal půl století, jen půl století, litoval člověka, který jen sto let kopal uhlí, jen sto let. A kdo polituje mně, že jsem se stopadesát let dívala na něco takového? (30.09.2020)

Prvé dva kapitoly boli fajn. Depresívny pohľad na taxikára, ktorý je vplyvom životných rozhodnutí v celkom slušnej prdeli, z ktorej nie je cesta von. Bavilo ma sledovať realistické zachytenie jeho každodenných stereotypov. Ten pocit zimy, hladu, beznádeje kombinovanej s nasranosťou bol naozaj hmatateľný.  Potom sa dej posunie osudovou ponukou. Na vrchole dojmov sa Žluté moře dalo prirovnať k Uprchlíkovi (1993). Nasledujúce dve kapitoly sa zmenili na jatka v ktorých som dosť strácal pozornosť, pretože chovanie a motivácie mafiánov išli úplne mimo mňa. Ak som sledoval len taxikára, tak som bol spokojný. Akonáhle ho z čočky kamery vytlačili dvaja mafiáni, tak som dostal prehnanú dávku prehnanosti, a to vrátane minutáže. (22.01.2022)

Subtilně dokonalý snímek naráží na očekávání diváků vyburcovaná jednak režisérovou prvotinou "Bílé maso", ale i převládající představou o jihokorejské kinematografii. Tradiční vnímání korejských filmů staví silnou dělící čáru mezi tamní komerčně orientované projekty s jejich lifestylově vyhnaným vizuálem a jakoby protilehlou kategorií festivalových snímků, které ukazují šeď a trudnost každodenní existence – v zásadě lze tuto polaritu též popsat jako opozici hyperrealisticky pestrách velkoměst a kvazirealisticky umouněných vesnic. Na Hong-jin pak dělá něco v jihokorejské kinematografii nevídaného, když akční blockbuster situuje do prostředí, která jsou zpravidla vyhrazená pro sociální dramata, a inscenuje psychologické drama shakespearovského ražení jako intenzivní thriller. Rozporuplné přijetí snímku jen dokládá, že diváci vyhledávající asijský pop od své filmové potravy chtějí primární atrakce a dravé tempo. "Žluté moře" totiž namísto toho pečlivě buduje půdu pro intenzifikaci thrillerového rámce. Právě díky dlouhé úvodní části zde schéma o „obyčejném hrdinovi“ vrženém do víru událostí, které ho převyšují, nemá roli vágního macguffinu, nýbrž je rozvedené jako vážná dramatická linie. Intenzifikačně funguje také profilace hlavního hrdiny coby tragické postavy se shakespearovskou posedlostí, jež nejen jeho vede do záhuby (famózní rozuzlení celého překotně spletitého příběhu vede zdejší hlavní postavu stejně jako Shakespearovy hrdiny k nazření vlastního osudu skrze utrpení okolo něho). Jak osvěžující a odvážné - v Jižní Koreji posedlé plastickou dokonalostí -, že režisér divákům předkládá postavy, které nejsou žurnáloví hezouni, a naopak figury žijící v luxusu prezentuje jako odpudivé a v zásadě impotentní tupce. Namísto toho přichází s novým obrazem divošské virility ve famózní postavě buranského mafiána, který ve výsledku zastíní i submisivního hlavního hrdinu. Jestliže se na přelomu tisíciletí v souvislosti s filmy mluvilo o „remaskulinaci“ jihokorejské společnosti, "Žluté moře" představuje nenápadnou reflexi genderového obrazu mužů v posledních letech. A ano, vedle toho má film dech beroucí akční sekvence, ale řemeslnou bravuru režiséra paradoxně spíš dokládá to, co divákům ostrým střihem neukazuje. (30.07.2011)

Hong-jin Na sa môže s kľudným svedomím zaradiť medzi kórejskú filmársku špičku. Na poli autorského filmu umne využíva násilie a prekračovanie únosných medzí v rámci explicitnosti vo svoj prospech. Jeho diela majú atmosféru, sú dramaturgicky vyvážené. Postavy možno pôsobia chladným dojmom ale v rámci motivácií a určitej kauzality, ktorá tu stavia na náhodu a zradu fungujú bezchybne. Nemá to žiadne morálne posolstvo ani sa to nehrá na nejako veľké umenie. Ale v rámci žánru je to rovnaká pochúťka ako režisérov predchádzajúci snímok The Chaser. Najfunkčnejšie využitie filmovej reči za veľmi dlhú dobu. Rozprávanie obrazom striedajú uveriteľné dialógy. Yellow Sea je v zásade o sebadeštrukcii, pomste a nádeji, ktorá na konci aj tak zomrie. (26.03.2017)

Kolega marvan napisal, ze sa v Juznej Korey inkarnoval Michal Mann. Ja by som skor povedal, ze sa tam inkarnoval Alejandro González Iñárritu. Podobne ako jeho filmy je Yellow Sea o osudovom stretnuti niekolkych postav (tentokrat troch), dalej tu je kladeny velky doraz na vykreslenie prostredia, v ktorom sa film odohrava a nakoniec a poslednym vyraznejsim znakom je sociálna kritika spolocnosti. No a kedze film tocili Korejci, tak si neodpustili svoje klasicke miesanie zanrov, ktore im tentokrat podla mna prilis nevyslo. V prvej hodine mi vadilo prilis pomale tempo filmu, pocas ktorej tvorcovia venovali viac casu vykresleniu prostredia ako hlavneho hrdinu. Takze aj ked sme s nim stravili dost casu, tak ma prilis nezaujal a v druhej casti filmu som mu prilis nefandil. Ovela vacsiu chybu ale vidim v tom, ze sa v tejto casti filmu vobec nevenovali dalsim dvom dolezitym postavam, ktore na mna posobobili potom plocho. V polovici ale nastane skrat a z civilnej dramy/thrilerru sa film prepne do nekompromisneho b-ckoveho akcniaku, kde hlavny hrdina kosi desiatky nepriatelov. Tato cast filmu je sama o sebe ovela dravejsia, napinavejsia a celkovo zaujimavejsia, ale podla mna vobec neladi s predchadzajucim stylom filmu a ja som sa na nu nedokazal naladit. Skoda. Keby bol film kompaktnejsi, tak by tak by to bolo ovela lepsie. P.S: Po tom co aj v tomto filme filmari vykreslili postavy policajtov ako komicke figurky, zacinam mat pocit, za policajti v Korei su totalni diletanti. 6/10. (14.11.2011)