Jarní píseň

Blížící se konec války vyvolal určité obavy z věcí příštích, tím spíš, byla-li otázka budoucí filmové výroby jednou z nejdiskutovanějších a pro soukromé podnikatele ne právě příznivých. Velkou radost z těchto plánů neměl ani Miloš Havel, kterého tehdy navíc ještě zastihl nepříjemný konflikt s režisérem a dokumentaristou Jiřím Lehovcem, který se odmítl podílet na přípravách jeho nového filmu. Dilema se nakonec podařilo rozřešit jak ve prospěch rozčarovaného Havla, tak čtyřiadvacetiletého Rudolfa Hrušínského, povolaného s překvapujícím gestem do role nikoli herecké, ale režisérské. A přestože času bylo málo a zkušeností ještě míň, talent a píle dokázali, že i z veskrze průměrného scénáře lze vystavět působivý manifest májovým scenériím, které tu pod dohledem kameramana Karla Degla získávají jakýsi druhý rozměr. Milostný příběh slavné operní pěvkyně a nadaného mladého malíře je rámován také osudem osamělého venkovského lékaře, ztrácejícího už pomalu naději na shledání se svou dcerou, ztracenou kdesi ve světě. Velkou hereckou příležitost tu proto nalezla především Hana Vítová, která se po svém předchozím angažmá v německých ateliérech opět vrátila k českým tvůrcům; šťavnaté lidské typy tu s úspěchem vytvořili i Smolík, Plachta, Hanus, Beneš, Šlemrová a Jana Dítětová, začínající osmnáctiletá herečka, rychle nalézající nemalý zájem i nové role. Improvizovaný film, plný okouzlujících úsměvů a probouzejícího se mládí, byl navzdory všem nepříznivým předpovědím přijat s neskrývaným nadšením a v Rudolfu Hrušínském získala česká kinematografie jednoho z talentovaných režisérů. Škoda, že jen na chvilku. (24.12.2008)

"Každý máme v životě nějakou kytičku, kterou jsme neutrhli. A ta je vždycky nejkrásnější."                                        Kdo umí ve svých 24 letech režírovat film, zaslouží respekt. Kdo v tom filmu umí režírovat i svého otce, má můj obdiv :o) Velká škoda že Rudolf Hrušínský režíroval pouze dva filmy. V jarní písni dokázal, že je filmařem tělem i duší, jedno v jaké úloze. Cit pro scénu, znalost filmové řeči, vedení herců, které napomohlo, aby se ubralo patetičnosti a z jinak banálního příběhu vytvořil příjemný snímek. Pro mě byl příjemným překvapením herecký výkon Hany Vítové, která v jiných filmech působila studeně a nepřirozeně, toto si troufám označit spolu s Nočním motýlem za její nejzdařilejší hlavní roli. Velmi výstižný komentář napsal Marthos, víc netřeba dodávat. (14.01.2016)

Lehká jednoduchost děje a přílišná náhodnost, v jinak skvěle odvyprávěném osudovém příběhu, mi trochu brání v plném počtu. V každém případě se jedná o výborný debut mladého Hrušínského, který dokázal nádherně podchytit atmosféru doby a skvěle vedenými dlouhými záběry a dialogy, se může rovnat daleko zkušenějším tvůrcům své doby. Excelentní herectví všech zúčastněných a napoprvé velmi příjemný filmový zážitek. (16.01.2016)

Rozhodně bych doporučil všem, kdo si myslí, že Hana Vítová hrála jenom naivní puťky v sentimentálních pitomostech (ano, hrála a často). Ale Jarní píseň (spolu s Nočním motýlem) dokazuje, že měla navíc, secesní oblečky jí na víc dost sluší. Ano, i Jarní píseň je sentimentální, ale uměřeně. Do příjemné jarní atmosféry venkova vpadne živel v podobě dámy velkého světa, škoda jen toho až moc patosu v závěru. (08.07.2012)

Skutečně, Rudolf Hrušínský měl velký režisérský talent, již ve svém mladém věku byl skutečným profersionálem. Příběh operní pěvkyně, která se náhodou dostala do míst, kde žili její příbuzní, je jistě svým nbáměstem zajímavý a Hrušínský si dokázal vybrat velmi profesionální hereckou plejádu v čele s Františkem Smolíkem (Hanu Vítovou jsem nikdy za hereckého génia nepovažoval). Mladičká Jana Dítětová hrála podobnou nesmělou naivku jako o rok později v Prstýnku, naštěstí se z této polohy vypracovala posléze ve skutečně skvělou herečku žen středních let. Poněkud přitažené bylo setkání zpěvačky se svým skutečným otcem - lékařem v Podlesné. (27.10.2020)