Elysium

"Co jste to se mnou udělali ??" - "Dali jsme ti šanci !!" Když se před několika lety nesmírně talentovaný jihoafrický režisér Neil Blomkamp dost nečekaně, protože do té jsem o něm vůbec nic nevěděl, přiřítil s mimořádně syrovým a dravým sci-fi snímkem District 9, zde je třeba poděkovat Peteru Jacksonovi, byl jsem opravdu velmi zvědavý, zda na svůj úspěch s nenápadným filmem za třicet milionů dolarů, který vydělal slušné peníze a posbíral skvělé kritiky, dokáže navázat, či zmizí v propasti dějin, a tak naprosto logicky a oprávněně Elysium, k jehož natáčení se Blomkampovi dostalo větších finančních prostředků, prostoru i opravdu velkých hollywoodských hvězd, vzbuzovalo moji pozornost, zkrátka jsem si tento zážitek nemohl nechat ujít !! Je třeba si přiznat, že co do samotné propracovanosti fiktivního světa jako materiální časoprostorové entity či vášnivé dravosti stylistických postupů nezůstává Blomkamp své pověsti rozhodně nic dlužen, náročnějšího diváka jistě zarazí naivní a krátkozraké poselství snímku, eliptické vyprávění, přímočarý a v podstatě naprosto banální příběh a sémanticky zřetelně dvojdomý svět rozdělený prostě na nahoře a dole, dobří a padouši či chudí a bohatí, za což se na Blomkampův nejnovější snímek snesla samozřejmě nejen z hlediska nesourodosti s hollywoodskými normami do jisté míry opodstatněná vlna kritiky !! Elysium se odehrává na matičce Zemi v polovině 22. století, kde vládne všudypřítomná chudoba, maximální, slepá byrokracie a šířící se nemoci, přičemž právě zdravotnictví samotné ve smyslu, v jakém ho známe dnes vlastně neexistuje, zato vyvolení papaláši obecně si užívají své bezproblémové životy na luxusním satelitu obíhajícím Zemi, na Elysiuu, a disponují zdravotnickými možnostmi prakticky bez jakéhokoliv omezení !! Na Elysiu vládne chladná ministryně obrany Delacourt v podání tradičně bezchybné Jodie Foster, která se při své obraně Elysia vůči vetřelcům ze Země neohlíží napravo, nalevo, přičemž je nechává bez milosti či nějakých soudů na místě popravovat, přičemž i zde snímek nakonec udržuje svoji dvojdomou povahu, v rozložení postav, když sledujeme hrdinku z Elysia s její achilovou patou v podobě psychopata Krugera a dále naopak hrdinu ze Země s jeho slabým místem, jímž je Frey, hrdinova dětská láska, se svou dcerou, přičemž se jejich zájmy náhodně a samozřejmě zcela očekávaně střetnou v jedné konkrétní osobě, a situace tak vyplyne v konflikt.. Z hlediska již zmiňovaných norem hollywoodského filmu obecně tkví fatální problém ve faktu, že snímek de facto skýtá naprosto minimální děj, značně nemotivovaně a navíc prostřednictvím značně průhledné struktury práce s oblastmi světa, se zájmy či cíli postav a jejich uspořádáním do vzájemné interakce, samotné postavy se ani příliš nerozvíjejí, pouze slouží za hybatele komplexnějších událostí, přičemž právě tyto nedostatky v rovině hladkosti vyprávění, soudržnosti příběhu, realistického herectví a neviditelnosti stylu tak výrazně vystupují do popředí, stejně jako bije do očí jediný narativně dlouhodobě motivovaný psychologický posun co do konání Damonova Maxe motivován bajkou, či případně dětskou vzpomínkou, nicméně právě a pouze pro tuto svoji banálnost a nedokonalost může Elysium tak impozantně pracovat s úderným rytmem, rychlým střídáním náladově různorodých motivů a jasně oddělenými bloky posouvajícími jeho děj dopředu, byť výsledný dojem z výše popsaného silně kazí všechny ty otravné, celistvost bortící flashbacky !! Odborníci Elysiu vyčítají marxistické motivy, ideologicky naivní levicové poselství, přičemž příběh jistě lze analogickou optikou vnímat jako velmi jízlivou metaforu zdravotnictví Spojených států současnosti, na což však sere pes, pokud se jeden bude pídit právě po funkci daného stylu, motivů a vyprávění samotného, protože právě ta jednoznačnost ideologického vyznění ruku v ruce se stylistickou dravostí a maximální rezignací na narativní normy umožňuje, či přímo vyzývá hledat vysvětlení ne v hollywoodských normách, ale v konvencích historicko-materialistické poetiky, tedy konvencích filmů sovětské montážní školy, právě z této perspektivy se totiž Elysium nakonec jeví jako mnohem jasnější a logičtější záležitost !! Pokud lze sovětskou montážní školu jako poeticky víceméně jednotnou skupinu filmů bez ohledu na konkrétní postupy rozdílných tvůrců v čele se Sergejem Ejzenštejnem, Vsevolodem Pudovkinem, Alexanderem Dovženkem či Dzigou Vertovem, pak obecně vzato samozřejmě její estetické kvality nestojí ani v její ideologii, psychologii postav, důmyslnosti vyprávění či komplexnosti příběhu, ale naopak v okázalé sebedůvěře a dravosti hrátek s filmařskými postupy na úrovni mizanscény, práce s kamerou a střihem, pomocí nichž zmiňovaní tvůrci dosahovali tak nadčasově působivých účinků na diváka, přičemž přesně zde lze spatřit i zásadní kvality Blomkampova filmu !! Pokud divák dokáže ocenit právě zmiňovanou montážní školu s jejími stylistickými kvalitami i záměrnou redukcí těch vlastností, které se zhodnocují u hollywoodského filmu, pak si je samozřejmě musí vychutnat i v případě Elysia, které stojí na principu významově obtěžkaných kontrastů, které však Blomkamp realizuje právě prostřednictvím stylistických prostředků, mezi nimiž ční kontrastní prvky prostředí včetně neodmyslitelných počítačových systémů, odlišné způsoby inscenování, snímání i osvětlování herců na Zemi a na Elysiu, protiklady jako poušť a zeleň, chladné a teplé barvy, opotřebované, špinavé a nové, vlastně až skoro dokonale aseptické, knižní angličtina a málem nesrozumitelné dialekty, či spousta detailů v práci se střihem či pohyby kamer !! A tak se vlastně motivace Neilla Blomkampa sama nabízí, jako by byl až montážnicky krystalický a čistý levicový příběh obohacený kyberpunkovými motivy jen vhodným způsobem, jak si vyzkoušet obrovskou škálu filmařských postupů, což dle mého jasně ukazuje už jen skutečnost, že samotné postavy dosahují své ideologické funkce spíše omylem či shodou okolností, než aby se k nim hrdě bitím v prsa hlásily jako v čisté propagandě.. Akční scény v Elysiu potom v drtivé většině pracují s čistě kontrastní nerovností sil, s protilehlými zájmy či s těmi nejprimárnějšími lidskými potřebami, nemají kupodivu ani ideologický, ani psychologický základ, samotnou akci vlastně primárně obstarávají pouze Max Matta Damona a padouch Kruger Sharlta Copleyho, přičemž oba vlastně jednají v důsledku vlastní biologické potřeby, kdy Max bojuje pouze o holé přežití a Kruger je jen šílené monstrum řízené instinkty, oba pak až sekundárně, a tak spíše nevědomě reprezentují a bojují za dva ideologické systémy a modely fungování světa, přičemž od propagandistické letory montážní školy Elysium vzdaluje individuálnost těchto postav, které reprezentují typy a jsou jen primitivně psychologicky motivované, byť stále coby individuality sledující primárně svoje zájmy, čímž skvěle reprezentují naopak právě Hollywood, čímž snímek vlastně opět směřuje k dvojdomosti, kdy lze porovnat systém hodnot reprezentovaný postavami a ten reprezentovaný filmovou narací, což však nutně vyvolává dojem logické nespojitosti filmu.. A tak si zákonitě prostě Elysium buď maximálně užijete, nebo budete znechuceni jeho zdánlivou nicneříkající jednoduchostí jakousi dogmatickou, chladnou neemocionalitou, která naopak vyzdvihuje Matta Damona, který v roli Maxe dává jasně najevo, že se má stále ještě kam herecky posunovat, zraje jako kvalitní víno, což lze jistě říci překvapivě i o Jodie Foster, která však příliš prostoru dík scénáři nedostala, naopak Sharlto Copley si svoji roli lahůdkově vyšinutého Krugera naprosto užívá !! Velmi příjemně mě překvapil i soundtrack naprosto anonymního Ryana Amona, byť bych si zřejmě dokázal představit i kvalitnější hudební motiv, který by prostě těm stěžejním scénám slušel, a tak se dá říci, že vlastně jen dokonale pasuje do poněkud nevyrovnaného různorodého snímku, čehož však Blomkamp geniálně využil, aby mohl svobodně prozkoumat možnosti filmu jako umělecké formy, ve čtyřiatřiceti totiž dostal k dispozici obrovské peníze, tvůrčí svobodu a chtěl porušovat pravidla, byť s maximální, cizelérskou pečlivostí, což Elysiu, a vlastně i všem Blomkampovým snímkům dodává punc nevídané zvláštnosti, v jejichž nedodělanosti právě tkví zároveň jejich neskutečná síla.. (28.11.2013) (méně) (více)

Skôr než čokoľvek iné, chcem povedať, že tomu nedávam nízke hodnotenie, pretože by som radšej riešil preľudnenosť vakcínami proti pôrodnosti ako užívateľ whack. To by bol pre mňa vrchol sociopatického riešenia, ktoré by som skôr priradil nejakým tajným spolkom, slobodomurárom, nejakým súčasným kapitalistickým elitám, no nie rozumným vizionárom a empatickým ľuďom. Tento film je ďalšie socialistické dielo vyrobené liberálmi, ktoré ťaží z brutálnej naivity a toho, čo dnes v úpadku svetového hospodárstva masy chcú vidieť a pritom svojou podstatou to podporuje systém namierený k niečomu podobnému. Nedávno niekde písali o tom, že bohatí ľuďia si chcú niečo podobné vytvoriť, čo by nemuselo byť iba vecou takejto vedeckej fantastiky, najmä ak dnes už máme komerčné lety do vesmíru a podobne. Film je svojím spôsobom podobný filmu Paralelné svety, no opäť sa nikto nezamyslel nad širším kontextom, čo ma pri takýchto veľkofilmoch zaráža, no možno to bol zámer. Roboti nie sú zlá vec, no musíme to urobiť tak, aby nám pomáhali a nie nás ovládali, prípadne iní ľudia ovládali cez ne. Androidy sú podľa mňa chorý neoliberalistický výplod, kde sa obhajuje napredovaním a hnaním sa stále za niečím, čo však často nemá ani reálny cieľ alebo je to prehnané. Čipy vyzerajú byť krutou realitou blízkej budúcnosti, čo však tento film dosť využil skôr na ich propagáciu. Nedotknuteľnosť človeka zneužil na hraničné situácie, ku ktorým by vôbec nemuselo prísť a dochádzať. Tu sa pomocou nich akože liečia smrteľné choroby, no chorobám by sa dalo predchádzať edukáciou, prevenciou a aktívnym prístupom k zdraviu, taktiež samotné čipy by nemali byť na koži, kde by sa ich človek nemohol zbaviť. Pokiaľ zostanú maximálne na nejakých občianskych alebo príveskoch, tak ešte sa to dá zniesť, no udivuje ma, ako chcú niektorí ľudia mať informácie o každom jedincovi, priam všetkých ovládať a zabraňovať im v akejkoľvek rebélii. Človek môže byť slobodný vtedy, pokiaľ nebude nikým kontrolovaný, sloboda ide v ruka v ruke so zodpovednosťou a pokiaľ to presunieme niekam inam, odovzdávame tam celú moc, robíme z niekoho pána našich svetov. Film je akčný a zas ukazuje len tú stránku veci, že proti zlu sa dá bojovať len podobnými prostriedkami a šikovnosť, či chyby v systéme sú jediná cesta, čo je zavádzanie a ďalšie utvrdzovanie stereotypov. Ten pozemský svet s neustále horiacimi miestami, s kriminalitou, proste na štýl getta v Indii, je len nepochopiteľným primitivizmom v oblasti ľudského správania, spájania sa a vývoja. Ďalší rodinný milostný príbeh vo filme len zahral na naivnú strunu, nehovoriac o (Pozor prezradím dej.) novom následovníkovi Brucea Willisa, ktorý sa nám tu obetuje. (Môžte v kľude čítať ďalej.) Záver bol ako z nejakého hudobného klipu od Michaela Jacksona, aj keď by som si nejaký taký svet vedel predstaviť aj po naplnení projektu Venus, kde by už peniaze neexistovali, kde by svet a jeho zdroje patrili všetkým, čiže žiadne delenie na bohatých a chudobných, na viaccenných a menejcenných, kde by stroje pomáhali a nešpehovali, neovládali a nekontrolovali. Nepáči sa mi ani to ďalšie individualistické poňatie záchrany sveta, hlavného záporáka vybrali nelogicky a neinvenčne. No pre jednoduchých ľudí, ktorých to má asi zmiasť bude stačiť aj tých pár veľkolepých pohľadov a scén. Film vás môže nechať zapremýšľať, no je zavádzajúci a hlúpy. Možnú budúcnosť nerozobral do detailov, nepristúpil k nej s fantáziou, iba so zaužívanými postupmi, tiež veci, pred ktorými by mohli vystríhať nerozvinuli, človek si z toho nemusí zobrať to správne ako akúsi záverečnú jednotu a rovnosť, no môže rozmýšľať nad inými nesprávnymi sociopatickými riešeniami. (13.12.2013) (méně) (více)