Orel Eddie

Tak tahle se dělá životopis! Sice bych i věřil, že podle pravdy je zde toho asi tak 5%, to však neubírá na fantastickém kinematografickém zážitku, zesíleném několika srdceryvnými záběry a naprosto fantastickým finále, při kterém se všechno zastaví a člověk jen v napětí čeká jak to dopadne. Producentská přítomnost osobitého génia Matthew Vaughna je zde cítit na míle daleko, Dexter Fletcher bezpochyby jede v jeho šlépějích a v několika scénách jsem si řikal, že takhle by to přesně natočil Vaughn. Vynikající casting, srdceryvný příběh, kokosy na sněhu..ten film má všechno...9/10 (06.06.2016)

Když se nevzdáš, možná si parkrát pořádně nabiješ držku, ale o to víc pak chutná to, čeho si dosáhl (a) . Film, který je ideální si pustit zrovna v době, kdy si nabijíš držku, protože pak může slušně zaviagřit tvoje myšlenkové pochody. Nicméně i tak sediíš a Orlovi fandíš ze všech si možná í díky kvalitnímu castingu. (28.03.2017)

Příjemný svižný začátek mě vskutku navnadil, ba až skoro dojal, opřel mě do sedačky a pln emocí a dojmů, vstřebával jsem tuto koprodukční životopisnou komedii s úplným nadšením a úžasem. Tohle zkrátka mému filmovému oku zcela lahodilo. Jak po stránce režijní i technické (střih, kamera), tak i po stránce hudební. Matthew Margeson si zaslouží velký palec nahoru, za krásný soundtrack, který si s radostí pustím ještě jednou. Na druhou stranu zde byla hodně cítit spíše negativní pachuť zpropadené americké produkce. Hlavně co se týče přehnaných emočních linek a přeslazených řečiček, kterými hlavně závěr filmu dominoval. Přesto všem vřele doporučuji tuto (trochu jinou) podobu Kokosů na sněhu. :-) ___ (Jiráskovo divadlo, Nový Bydžov) (21.04.2016)

Hezký ... Neuvěřitelně mě sralo, že když už se chce někdo někam prokopat vlastními silami, s vůlí jako slon a je taková ta pověstná žvýkačka na botě, které se nejde zbavit, tak mu všichni hází polena pod můstek ... nebo do bobové dráhy. Evidentně byl rok 1988 a s ním spojená Olympiáda v Calgary bohatý na závodnické unikáty. Eddie soupeřil v popularitě s Jamajčany o největšího outsidera Her. Což ovšem není hodné posměchu spíše naopak. Obrovské sportovní srdce s chtěním porvat se s celým světem a dokázat, jak moc se mýlí, že když se chce, tak to jde. Jak je možné, že místo vyjádření podpory i z vlastních řad sportovců, docházelo k tak hnusnému chování? Asi mě vychovali jinak, protože to pochopit nedokážu. Takže jsem docela slušně prožila Orlův příběh a má mých pět bílých sněhových vloček. (20.11.2018)

Olympijský duch pošel už někdy v polovině 20. století, zbyl po něm pouhý olympijský puch a i okřídlený Kuberténův výrok o převaze účasti nad vítězstvím se od té doby stal úsměvným kýčovitým anachronismem, který by se z fleku dal tisknout na hajzlpapíry. Typický moderní olympijský „amatér“ v životě lopatu neviděl ani v televizi a hnán vpřed sponzorskými „dary“ výrobců sportovního oblečení a náčiní, menstruačních vložek, jogurtů, piva, aut, nevýhodných půjček a hypotečních úvěrů či předražených mobilních signálů jak je rok dlouhý pouze urputně dopuje a pod nálepkou „Sportem k trvalé invaliditě“ neúměrně huntuje své tělo, jen aby byl slavný, nesmazatelně se zapsal do komerčně vyhajpovaných análů, sponzoři mu zvedli plat a ve třiceti dostal oprávněné ZetTéPéčko spolu s nejmodernějšími kloubními náhradami a teplým funkcionářským místečkem v naprosto nekontrolovatelné díře na prachy zvané Státní olympijský výbor. Proto je velmi milé až exotické, když se občas mezi tu vysteroidovanou strojovou „amatérskou“ elitu procpe nějaký nesponzorovaný nemotorný manták, jenž se z celé své blahoslavené duše opravdu chce „jen zúčastnit“. Být už tehdy v Kelgery internety, stal by se Orel Edý bez pochyby vatařem a nejslavnějším Tytrubkářem všech dob. Veřejnost totiž nesmírně zvráceně miluje sledovat a lajkovat retardéry, dementy, mongoloidní potraty a jiné postižence, ať už skáčou na lyžích nebo zpívají, že milujou Májnkraft. Zaostalá zrůdička Edouš by byl ideálním vzorkem a rozhodně už tenkrát i daleko lépe naplňoval ony správňácké olympijské ideály čistoty ducha než třeba tehdejší skokanský fenomém, sociopatický násilník a egoistický kokot Matti Nykänen. Taxe ten zabrzděný velkobritský pták alespoň dočkal vlastní limonádičky naplňující hřejivým pocitem srdíčka všech romantických snílků, že když má jeden veliký sen a jde si odhodlaně za svým, taxe mu splní, ať je to retard, jaký chce. No, já jsem kupříkladu za všechny ty potencionální oběti rád, že se Edýmu nezdálo třeba o kariéře leteckého dispečera, velitele jaderné ponorky nebo Houmra v Dukovanech. Každopádně je to film na úrovni Kokotů na sněhu, negerského to bobu ze stejné olympiády, tedy milý, příjemný a zábavný, ačkoliv se skutečných událostí drží asi jako mrdka na skle a je notně dramaturgicky popkornově dopatosovaný. Mimo jiné páreček škaredých, proplešlých, nudných a otylých strejců, který ve skutečnosti učil toho létajícího downa příliš nepadat, nahradil překrásný kůl boreček Hjů, aby si na své přišly i dámské karpální tunely, a i řádně zhnusený Výron Egrtn (mimochodem herecky výborný) je oproti původnímu nedonošenci pořád ukrutný sympaťák. (23.04.2017)