Je třeba zabít Bona

Něco mezi biografií a prdlou komedií. Je potřeba se na film takto dívat, protože ani jedno samo o sobě to není. Kdo se té kombinaci nebude bránit, užije si moc příjemný a skvěle odvyprávěný příběh. Každé druhé důležité rozhodnutí hlavního hrdiny jsem s ním prožíval a říkal si, že snad konečně... a to mi hlavní hrdina ani moc sympatický nebyl. Když jsem si navíc přečetl, že Ben Barnes vše sám odzpíval, musel jsem uznale pokývat i nad jeho výkony. Jeho hlas na vystoupeních mi hodně připomněl frontmena kapely The Darkness. (07.10.2015)

Tak toto ma prekvapivo nebavilo. Kde sa stala chyba. Dúfal som v komédiu. Ale je to slabá komédia. Najvtipnejší mi príde Pete Potlethwaite. A ani ten zas až tak super nebol. Krysten Ritter my neprišla tak sexi ako kedysi. Hudba ma až tak nezaujala. Faktom, je že nie som až taký fanúšik U2. Čo ďalej. Bratia mi celkom lezú na nervi. Nebyť pár vedlajších postáv ako manažér, domovník, tlouštík, čo ide na pápeža, mafián tak by bol film doslova utrpenie. Je to tak medzi 2-3* ale dnes mám náladu byť prísny. (04.10.2012)

Je na čase oprášit všechny klišé o originálnosti britské komediální produkce, protože ať chcete nebo ne, většina z nich je pravdivá a autobiografický příběh Neila McCormicka, jehož život byl vždy úzce svázaný s U2 to jenom dokazuje. Někomu se nemusí líbit fakt, že nakonec stejně neví co je úplná pravda a co si přibarvil sám autor a později scénáristé a autobiografická hodnota díla tím značně utrpěla, ale pokud si myslíte, že kazeťák nebo vinyly nepatří do šrotu a že sedmdesátkové garážové kapely měly něco do sebe (a nemusíte být zrovna skalní příznivec U2), užijete si vtipně vyprávěný příběh o dvou kapelách, jakých bylo v té době mraky, z nichž to nakonec vyšlo pouze jedné. A soundtrack nazpívaný samotnými hlavními představiteli je prostě... no podobně jako Arnoštek. (06.11.2012)

Nevím jak moc je ten film přesný a důsledný ke skutečnosti, ale nemůžu si být jistý. Na to, že při tvorbě podle titulků spolupracovali s většinou zůčastněných, je tam pár zajímavých chyb (které mě jako kdysi fanatického fandu U2 bily do očí). Například od začátku si tady Paul Hewson říká Bono a ne Bono Vox, což používal až nějak do poloviny 80-tých let pokud vím... Nicméně se mi to dost líbilo - jako fanda osmdesátek jsem si to užil. Hlavní hrdina dost pošuk, ale chvílema jsem ho i docela chápal! :-) (14.10.2013)

Celej film mě iritovala ta neskutečná debilita staršího z obou bráchů- Neila, ale nakonec se mi to jako celek tak líbilo, že dávám plnej kotlík. Při titulcích jsem se culil jako Ježíšek, ale jinak to vlastně bylo hrozně smutný, bylo to totiž o totálním neúspěchu konfrontovaným s absolutním, fenomenálním úspěchem. Ten námět (based on true events) byl fantastickej, přitom je skoro neuvěřitelný, že si té marginálie v historii U2 někdo vůbec všimnul. Vznikl z ní ale krásnej, hořkosladkej film, kterej možná přežije i U2. Třeba to má být satisfakce pro členy SHOOT UP za všechna ta příkoří. (18.03.2013)