Danny Rose z Broadwaye

Jasný příklad Woodyho nostalgického a šťastně romantického období. Příběh vyprávěný skupinkou sedící v restauraci je podle očekávání nejsilnější právě ve chvílích, kdy Allen perlí jako neurotický manažer a je z něj krásně znát, jak moc má pan tvůrce rád kabaretní vystoupení ze staré školy. Síla tohoto snímku k divákovi nepřijde v průběhu geniálních slovních gagů ani při romanticky gradujícím závěru, ale až po skončení závěrečných titulků, kdy mu nezbývá nic jiného než opustit tuhle kouzelnou náladu. (30.04.2007)

Vtipná hříčka v italském stylu. Šest komiků (ve filmu i v reálu) se schází v jedné newyorské restauraci a začíná vzpomínat na Dannyho Rose, na manažera, který nikdy ničím nevynikal. Tedy kromě toho, jak zoufale se mu většina věcí nedařila. Vzpomenout si na nějakou komickou historku, v níž účinkoval podobný looser, není problém. Jde o jakési vyprávění skrze vyprávění, které je občas oživeno poznámkou samotného vypravěče či jeho posluchačů. Woody jako obvykle hraje človíčka, kterému se nic nedaří, na kterého všichni kašlou a kterého v životě nečeká moc dobrého, přesto si dokáže najít důvod, proč při nejbližší možné příležitosti neskočit pod projíždějící vlak. Danny Rose sice na první pohled neobsahuje tolik matroše k přemýšlení a nepřináší tak jízlivý komentář showbusinessu jako jiné Allenovy snímky, jenže první dojem je matoucí. Pod povrchem najdete mnohem více než pouhou poctu všem těm snaživým broadwayským komikům a jejich neméně snaživým manažerům. Allen zde dokázal velice srozumitelně formulovat svůj názor na Boha, zparodovat gangsterské filmy, zavzpomínat na časy, kdy vystupoval coby komik v různých klubech a navíc nabídl nejzajímavější roli své tehdejší partnerce Mie Farrow. Té po většinu filmu nevidíme do tváře, čili nemůže příliš hrát očima, kromě toho má paruku, která u mě způsobila, že jsem prvních deset dvacet minut váhal, zda-li to je skutečně ona. To je pouze jeden z mnoha originálních nápadů, jimiž Danny Rose přímo hýří. Z dalších bych zmínil alespoň převelice vtipnou scénu s hlasy poznamenanými héliem a úplný závěr, možná až příliš podobný závěru Manhattanu, přesto závěr tak krásný, že je těžké si představit lepší. 75% Zajímavé komentáře: Oskar, Radko, Cimr (03.09.2007)

Tentokrát som sa nedočkala filozoficko-hláškoidného náletu, čo mi vzhľadom k Woodyho potenciálu dosť prekáža. Woody si síce berie na paškál vzťahový prepletenec a konečnému dojmu pridáva na intenzite aj Woody ako večný smoliar dívajúci sa na svoju osobu kriticky a zároveň triezvo a reálne, ale postava Mii Farrow ma mierne iritovala a nemôže za to len moja mierna antipatia k tej herečke. Allen je jeden z tých nepredvídateľných filmových tvorcov, u ktorých sa hodnotenie ich snímok u mňa pohybuje na rozličnej škále stupnice a nikdy neviem z obsahu predpovedať, ktorý z tých filmov to bude. (02.10.2010)

Ďalší klasický Woody. Dialógmi a monológmi nasiaknutý, plný sentimentu a premúdrelých rečičiek. K vtipným momentom sa pristavovať nemusím, zaujme len pár scéniek, z ktorých dominuje 'héliová konverzácia'. Niekedy mi príde, že Allen jednej postave len zmení meno a prehodí jej inú životnú situáciu. S tou sa ale zakaždým poriadne popasuje a vždy s nej spraví aspoň mierne nadpriemerný film. Tento má navyše strašne rytmickú skladbu, ktorú som si ešte dlho po filme 'po-hm-kával'. 70%. (10.02.2008)

Tentokrát poněkud seriózněji pojatý Allen. Spíše hořká komedie, než klasický střelený Allen, kterého známe. Mia Farrow je nezvykle utlumená, Allen předvvádí svého klasického ukecaného intelektuála, i když tentokrát mnohem citlivějšího a zranitelnějšího. Ten filmeček je strašně příjemnej, konec je hrozně hezkej (Allen pracuje s prostředím a ta New Yorská ulice vytváří atmosféru sama o sobě), ale podruhé už se na něj asi nepodívám, narozdíl od jiných Allenovek. (23.04.2007)