Láska

Osobně se mi film velmi líbil a zhlédl jsem ho s nemalým zájmem, protože mám Hanekeho filmy velmi v oblibě. Myslím, že v současné době, která témata stáří a smrti vytěsňuje kamsi na okraj, je záslužné točit takovéto filmy. Člověk uvyklý na mladé krásné herce z mainstreamové produkce může být u LÁSKY zaskočen - a to je jedině dobře. Neobyčejně působivý film, který mě přiměl k mnoha zamyšlením. (29.03.2015)

Měl jsem obrovská očekávání a navzdory tomu jsem byl na konci filmu naprosto spokojen - už jenom to potvrzuje, alespoň v mých očích, nejvyšší kvalitu nového Hanekeho snímku. Zvěsti některých lidí o tom, že mistr podlehl akademismu, se ukázaly jako naprosto liché - forma je opět stejně nekompromisní a nepodbízivá jako kdykoliv jindy a "akademismus" by se dal najít možná tak v tom nejobecnějším, samotném námětu, což je už z principu nesmysl. Jde totiž o to, že Haneke našel opět mezeru, prázdné místo ve filmové tvorbě. Myslím, že ještě nikdo nenatočil film o velmi starých lidech, u kterého nemá sebemenší chuť se smát ani velmi mladý člověk. Haneke absenci jakýchkoliv idealizovaných či prkenně odlehčených momentů zvýrazňuje záměrným a nečekaným přerušením klavírní hudby vždy, když začne znít. Divák se těší na odlehčení, zjemnění prožitku pomocí Schubertových osudových melodií - ale ne, není mu to dopřáno ani jednou. Tento velký režisér se totiž nikdy k žádnému poplácávání po zádech nesníží. (ps: docela mě mrzí, že drtivá většina filmových cen si všímá jenom Rivy a zcela opomíjí Tritignanta, který byl z mého pohledu ještě o kousek uvěřitelnější). (28.02.2013)

Môj prvý Haneke. Muž, ktorý luže je starec žijúci v priestranom byte so svojou manželkou. Tá dostane na začiatku mŕtvicu a príbeh sleduje ako choroba berie človeku to čo kedysi miloval. Film je výborne natočený. Statické zábery, to že sa celý až na úvod v divadle, odohráva v interiéri bytu a herecký koncert dvojice predstaviteľov, kde hlavne vďaka skvelo napísanému scenáru a pozorovaniu prirodzenosti, naberá celý film nádherný autentický tón, aký sa dnes už len tak nevidí. Mnohé dramatické situácie sú odramatizovné, rovnako ako absentuje prvok hudby, ktorý by umocňoval v divákovi emócie. Film sa tak dostáva do veľmi zvláštnej roviny. Na jednu stranu z neho cítiť prirodzenosť a umeleckú vyspelosť - naozaj takéto filmy sa dnes dajú zrátať na prstoch jednej ruky. Na druhú stranu komornosť príbehu spôsobuje, že je chladný aj v scénach kedy by chladný byť nemal. Nenarážam na nič konkrétne, skôr mi ide o pocit aký som mal z niektorých scén. Čakal som, že tam bude viacej úprimnosti a vrúcnosti ako sa v scénach skutočne nachádzalo. Obhliadnúc od toho je ale zrejmé prečo film útočí tak prudko na oscary. Amour je pekný vzťahový film, ktorý sa nesnaží diváka emocionálne zničiť, ale snaží sa mu ukázať skutočnosť bez príkras a bez toho aby vás znechutil. Je silný a po mnohých stránkach príbehovo a formálne vyspelý. A ukazuje to najkrajšie a zároveň aj to najhoršie z nás. (11.02.2013)

Hanekeho pitva posledních fází lidského života vedená s chirurgickou přesností - chladná, antiseptická a v řadě ohledů stejným dílem zamilovaná jako krutá sonda zaměřená na dobře situovaný pár, který jsme nuceni obsedantně sledovat od posledních záchvěvů zamilovanosti přes láskyplné opečovávání chátrajícího těla až po zoufalé šílenství starého muže. Haneke jde opět až na dřeň a využívá k tomu tu nejsilnější emoci ze všech - strach ze smrti. Dech dávající a dech beroucí zážitek, který je celé dvě hodiny tak intenzivní, že z filmu divák odchází se sklopenou hlavou přesvědčujíc sama sebe, že se jedná pouze o filmovou fikci, ale kdo ví jakým koncem si nakonec každý z nás projde. Jeden z nejomračujících zážitků letošního festivalu. (02.07.2012)

V prvej minúte som pochopil, aké dôležité je vidieť filmy rakúskeho virtuóza na plátne. Osobné dojmy stranou, Haneke to tentoraz dokonale vypovedal ústami Jean-Louis Trintignanta za mňa: I don't remember. I don't remember the film either. But I remember the feeling. That I was ashamed of crying, but that telling him the story made all my feelings and tears come back, almost more powerfully than when I was actually watching the film, and that I just couldn't stop. Vzťahovo explicitné, na Hanekeho pomery konzervatívne konverzačné podoby lásky. Podobne komorne minimalistické a odvíjajúce sa ako Caché - jeden manželský pár, s ktorým strávime väčšinu času v byte, úvod, ktorý nepripraveného diváka zaskočí, element nepodstatnej udalosti, ktorá určitým spôsobom zasiahne do ich života (vypáčená zámka). Ale vo všetkom ostatnom už od metakamerového, najmysterióznejšieho filmu, s akým som mal tú česť, diametrálne odlišné. Haneke prehovára k divákovi z plátna, nech už je to tak povrchným spôsobom ako scéna z divadla, ktorá velí "pohodlne sa usadiť a vypnúť mobilné telefóny", alebo hmatateľným "takéto príbehy nepíšem len ja, ale aj život". Do detailu precízny portrét starnúceho páru a ich umierajúceho vzťahu postráda sentiment, ktorý vôbec nepotrebuje, aby dokázal dojať. Každé políčko záberu len prispieva k síce mierne chladnému, ale stále ľudskému zápoleniu s citom a rozumom, dopadu a stotožneniu sa s ťažko skúšanými hrdinami. Hanekeho snobizmus nie je lacnou detskou hračkou, ale ťažko vydobytou vyspelou štylistikou, ktorá sa nezrieka intelektuálnosti, ale zároveň robí film prístupným i silným v jednom okamihu. Dokáže rozosmiať, rozplakať, vydesiť - dôkazom budiž muž za mnou, ktorý od momentu, (!SPOILER!) keď to už Georges nedokázal ďalej uniesť a rozhodol sa trápenie ukončiť (!KONIEC SPOILERA!), už nevedel udržať slzy. Pre mňa je účinok o to silnejší, že mám v rodine človeka, ktorý je na tom podobne ako Anne. Veta, ktorú citujem v úvode komentára sa v tejto chvíli vzťahuje na mňa, len s tým rozdielom, že si to ešte veľmi dobre pamätám. Nebudem to už zbytočne ďalej naťahovať, keď to nie len Haneke, ale aj ostatní už povedali za mňa mnoho ráz a lepšie. Pre mňa bytostne zásadný film, ktorý sa dá opísať dvoma slovami, vypovedajúcimi viac, než všetko spomínané vyššie: trýznivá nádhera. 100% (10.07.2014)