Železná lady

Skutečnost, že portrét velké osobnosti britské demokratické pravice je podán mimořádně nekonvenčním způsobem a že oproti všem očekáváním v reflexi tvůrčího štábu ustupuje politická dráha úvahám stárnoucí osmdesátnice a jejím vnitřním bojům, které přerůstají až do obecných úvah o smysluplnosti feminismu a schopnosti žen propojit mateřství a veřejnou činnost do jednoho vyváženého celku, zdá se, překvapila většinu diváků. Druhý fakt, totiž snaha o podání lidsky chápavého, ale v žádném případě lichotícího či se dokonce podbízejícího portrétu, který zápasí - nutno dodat že s mimořádným úspěchem - o zachycení živého člověka, zaniká v té již zmíněné očekáváníplné divácké odezvě ještě více. Sociální typ britské střední třídy, významná úloha silného otce, vlastenectví a touha prospět upadající vlasti, doživotní zakotvení v historicky překonané "splendid isolation", svár emancipační mise a touhy dostát požadavkům patriarchálně artikulovaného mateřství i hospodyňství, provázené silnou osobností a bystrým, až nežensky chladně zvažujícím mozkem, jsou půdorysem, z něhož vyrůstá portrét pozoruhodné anglické ženy, která si hlavní rysy své autoritativní osobnosti, jinak bezbřeze oddané hodnotám nejstarší planetární demokracie, uchovává i na konci své životní cesty. Úloha manžela, odsouzeného hrát doživotně ve vztahu druhé housle, prolínání, zápas a svár patriarchálních hodnot, do nichž byla velká Angličanka vychována a přirozené, mimořádně robustní matriarchální ženské osobnosti, propůjčují filmu mimořádné napěti (scéna psaní kondolenčních dopisů matkám vojáků padlých ve falklandské válce nebo naopak úklidu věcí zesnulého životního partnera). Tato nesmírně obtížná feministická vize je postavena na mimořádném hereckém výkonu geniální americké herečky Meryl Streepové. Způsob, jakým tato svěží šedesátnice bravurně zvládá jak charakteristickou dikci Thatcherové čtyřicátnické, šedesátnické i stařenecké osmdesátnické, připomíná jiné mimořádné výkony evropského filmu - Mirrenové Alžbětu I. Velikou a Edith Piaf v neuvěřitelném podání Marillon Cotillardové. Kdybychom hledali vhodný příměr v našem filmu, můžeme s úspěchem využít vyjádření dr. Krčmy, dlouholetého přítele a společníka velké čeké herečky, ženy Karla Čapka Olgy Scheinpflugové, na adresu Hany Maciuchové: "Vy jste Olgu Scheinpflugovou nehrála, vy jste jí skutečně byla." (jedná se o vynikající film režisíra Štěpána Skalského ČLOVĚK PROTI ZKÁZE; srovnání snese i pojetí námětu a ztvárnění Skalského scénáře). Takto načrtnutý půdorys skvělého díla britské kinematografie hraného filmu také plasticky naznačuje i důvod předčasného pádu britské státnice. A nastoluje otázku po podobném ztvárnění životního příběhu jiné velké ženské osobnosti evropské a světové politiky, Norky Gro Harlem Brundlantové. (O 14 let mladší skandinávská státnice, premiérka a stejně jako Thatcherová předsedkyně své politické strany - sociálnědemokratické Norské dělnické strany - globálně proslula v osmdesátých letech jako předsedkyně zvláštní komise OSN pro životní prostředí a později i jako vůdčí představitelka Světové zdravotnické organizace). Sečteno a podtrženo: svébytný ženský film, ženské filmové vidění světa přestává být feministickou touhou a stává se postuponě zažitým obohacujícím prvkem, který již trvale obohacuje evropské myšlení, umění, evropské a tím i světové lidstvo jako takové. (04.03.2012) (méně) (více)