Inherent Vice

V tradičním detektivním vyprávění se ústřední záhada postupně vyjasňuje, jednotlivé dílky skládačky zapadají do sebe a hrdina odhalováním a spojováním nových souvislostí směřuje k dopadení pachatele. V huličském noiru pro střízlivého diváka Inherent Vice budete na konci zmatenější než na začátku. ___ Anderson pokračuje v misi svého učitele Roberta Altmana a dál Ameriku konfrontuje s její pravou tváří. Stejně jako v Hříšných nocích, Až na krev nebo Mistrovi se pokusil zachytit náladu a vyjádřit podstatu určitého momentu amerických dějin. Konspiračními teoriemi prosycená léta doznívající éry květinových dětí využívá k poukázání na provázanost jednotlivých součástí systému, která je tak spletitá, že ji vlastně poznat a pochopit ani nelze. Inherent Vice je podle toho vyprávěno. ___ Rok 1970, utopistické ideály nespoutaných šedesátých let vytlačuje paranoia, strach, chamtivost a přísné lpění na pravidlech. Nastala doba krutého střízlivění po probuzení z hippie rauše. Náhlý útlum, únavu a otupělost zosobňuje soukromý detektiv Doc Sportello. Jeho prázdný výraz, pootevřená ústa a neustálé narážení na překážky (v doslovném i přeneseném významu) svědčí o ztrátě kontaktu s měnícím se světem – neví, jak se v něm pohybovat. Dialogové scény jsou často vystavěny tak, že nemáme jistotu, zda se nachází ve stejné místnosti jako lidé, s nimiž mluví. Marihuovaný opar, do něhož je celý film zahalen, znemožňuje odlišit, co se děje doopravdy a co je pouze Docova halucinace. ___ Mnohdy chybí ustavující záběry a v polodetailech pak vidíme jen toho, kdo mluví, nikoliv již toho, kdo by jej měl poslouchat. Neúplný obraz skutečnosti odpovídá Docovu fragmentarizovanému vnímání reality a neschopnosti dát si fakta do souvislostí. Zčásti vlivem lehkých drog Docovi mnoho informací uniká a stejně omezený přístup k vědění máme vzhledem k navázání hlediska na protagonistu také my. Spíše výsměchem žánrovým konvencím než užitečnou pomůckou k zorientování se je komentář, jenž nepatří hlavnímu hrdinovi, nýbrž ženě, která to, co vidíme, popisuje bez cynického nadhledu a fatalistické naléhavosti zmužilých noirových vypravěčů. ___ Chaos, nepořádek a nepředvídatelnost doby, která směřuje neznámo kam, se odráží v několika propojených případech a snaze o jejich vyřešení. Každé nové vodítko ve skutečnosti vede do slepé uličky a jen přidává další vrstvu nejasností (po vzoru vrstvení záběrů, kterým film začíná). Vyšetřování nikam nevede. Stejně jako pohyb ve skutečnosti poměrně dynamické kamery, která se při dlouhých dialozích zpravidla velmi pomalu přibližuje k postavám – v náznaku velkého odhalení, jež se ovšem na konci žádné scény ani celého filmu nekoná. Ještě víc než v klasice žánru Hluboký spánek, v jejíchž dějových zákrutách se údajně ztratil i režisér Howard Hawks, je zápletka zašmodrchaná až do bodu nepřehlednosti. V tomto případě ale záměrně. ___ Cílem není dojít z bodu A do bodu B, ale využít dvouapůlhodinového bloudění k zachycení pocitu ztráty směru. Pointou je absence pointy a Doc je dalším z Andersonových hrdinů bez cíle, kteří uvízli v nikam nevedoucím cyklu událostí. Vyšetřování neslouží primárně ke zjišťování nových důkazů, ale k portrétování zmatku Ameriky probouzející se do sedmé dekády. ___ Inherent Vice je neostrou, dramaticky nezacílenou a stejně jako její hlavní hrdina zpomalenou vzpomínkou na dobu zásadních společenských změn a konce jedné éry (mj. Nového Hollywoodu, k němuž Anderson svým dílem často odkazuje). Přes vypravěčskou ležérnost, stylistickou nenápadnost (žádné samoúčelné napodobování sedmdesátkového stylu) a improvizační nádech mnoha scén film nezapře pevné režijní vedení a autorský koncept mnohem jasnější než cokoliv z toho, co se Doc dozví na základě své pseudo-detektivní práce. 75% (03.10.2015) (méně) (více)

Občas se bohužel může stát že vyhlášený režisér a scenárista šlápne vedle. Paul Thomas Anderson dosáhl vrcholu takového, že výrazná část filmových fanoušků označuje za nejlepšího režiséra současnosti (oukey...) a bohužel se poté někdy může stát, že si tvůrce jako PTA řekne, že si vlastně aktuálně může natočit co chce a z filmu se poté chtěně či nechtěně může do sebe stát zahleděné dílo, které se bohužel zároveň stane menším průšvihem v rámci tvůrcovi kariéry. Zatím předposlední film PTA je adaptaci knihy Thomase Pynchona a opět se dostává do tématu zda je možno velmi adekvátně hodnotit adaptaci knihy, kterou divák vlastně nečetl už proto, že divák vlastně neví jak moc věrně se daná adaptace dané předlohy drží. Aktuálně ale budu počítat s variantou, že se PTA předlohou inspiroval velmi věrně a už v tomto momentu mi v hlavě šrotuje následující otázka: ,, Proč adaptovat zrovna něco takového?!´´ Skrytá vada pro mně představuje jeden z nejhorších přešlapů pro mně jinak velmi dobrého filmového tvůrce, jehož problém začíná už v samotné zápletce. Jakmile se řekne, že PTA točí retro zasazené do 70. let s kriminální zápletkou tak se divák může velmi snadno vlastně těšit. Pak se ale dostane k hlavní zápletce a jeho postavám a celý ten film je opravdu strašně mimo. Hlavní problém Skryté vady (která má těch vad opravdu mnoho) je v hodně těžce překombinované zápletce a především v naprosté absenci nějaké soudržnosti. Ten film nedrží při sobě a krom hlavního hrdiny postavy klidně zmizí z hlavního příběhu a pak se zase z ničeho nic vrátí. A ta hlavní zápletka u které se postupně opravdu ukáže, že je do hlavního spiknutí zapleten snad skoro každý od policistů po zubaře je prostě totální scenáristický blaf, který se bohužel i někomu jako Anderson rozpadl pod rukami. V hlavní roli je tu sice Joaquin Phoenix, ve finále je ale úplně jedno jak nesmírně úžasný herec Phoenix je když je jeho postava jen totálně věčně zhulený idiot. Je úplně jedno, že tu hrají Josh Brolin, Benicio del Toro, Owen Wilson nebo Reese Witherspoon když zrovna oni jsou obětí scénáře plného WTF momentů a především naprosto nezajímavých (v tom lepším případě) či hrozných (v tom horším případě) postav. Zároveň s tím je poté jedno jak opět klasicky silné audiovizuální zpracování tento PTA má, protože i přesto, že se (víceméně) dvorní kameraman Andersona Robert Elswit vrací a opět se na to hezky kouká tak je tu pořád všechno ostatní co prostě nefunguje. Ten film je vlastně vztyčený prostředníček divákovi, který čeká film, který od začátku dojde k nějakému celistvému vyvrcholení a hlavní hrdina si dojde nějakým vývojem. Mě ale Phoenixův Doc přišel na konci vyprávění na úplně stejném charakterním bodě a to se o jeho postavě dá aspoň něco říct. Něco by se dalo říct i o postavě Joshe Brolina, zbytek jsou ale postavy bez duše a skutečně bez nějaký hloubky. Všude kolem jsou možná nějaké ty skryté významy a hlubší smysly proti kterým rozhodně nejsem, se skrytými významy a hlubšími smysly ale tak nějak očekávám, že dostanu i silný filmový zážitek sám o sobě než abych měl poté hodiny jenom rozšifrovávat co chtěl vlastně básník říci. Zároveň chce být Skrytá vada komedií, romantikou, kriminálkou i dramatem zároveň a nejde mu tyhle žánry střídat. Osobně nemám tenhle výrok u rozebírání filmů rád, Skrytou vadu bych ale skutečně neoznačil jinak než do sebe zahleděnou. PTA měl předtím i poté (Nit z přízraků to dokázala) neskutečný scenáristický i tvůrčí talent a Skrytá vada dle mně nefunguje ani v podobě předlohy, kterou si Anderson z nějakého důvodu zamiloval a chtěl jí adaptovat. Skrytá vada ani náhodou není mistrovské dílo a na tento termín nedosahuje ani z rychlíku. Ten film má jisté světlé momenty a pořád má velmi velikou audiovizuální úroveň a především pořád skvělé herce, ti herci ale z hloupého scénáře sami nic nevymlátí a veškerá rozhodnutí a postupné objevování se různých zvratů ze Skryté vady fakt dělá jedno z nejhorších možných plýtvání času někoho jako je zrovna PTA. Tak snad ho tenhle přešlap v kariéře čekal jen jednou.... (27.08.2020) (méně) (více)