Nespoutaný Django

Budu SPOILERovat. Druhé zhlédnutí objasnilo některé zdánlivé strukturní vady (trojitý konec, nefunkčnost milostné linie), ale stále mi přišlo, že film má zásadní problémy s tempem a soudružností: nepřetržité měnění tónu za pochodu je dost samoúčelné, některé záběry a scény z filmu čouhají (dvojité cameo Zoe Bell jako ženy sledující z okna přijíždějícího Djanga a Schultze a jako členky gangu). Nevadí, že postavy moc mluví o skutečnostech, které by se daly odbýt jedním záběrem – Tarantino byl v interiérových dialozích vždy silnější než ve vyprávění obrazy, takže lze pochopit, že krajina zde plní čistě dekorativní funkci. Vadí, že některé kecací scény vyprávění nikam neposunují, ani nenabízejí jinou přidanou filmovou hodnotu typu pozvolna gradovaného napětí (na čem z velké části stáli Pancharti). Vyloženě vycpávková je divně sestříhaná KKK odbočka po dopadení bratrů Brittleových (vložený flashback působí napoprvé poněkud matoucně). Jedna dějová linie byla uzavřena, k otevření další (Hildi) zatím nedošlo. Vyprávění několik minut stojí. Schultzovo následné zasvěcování Djanga do pravidel tržního mechanismu spouští rábovu proměnu v pána, která je završena v samém závěru radikální obměnou šatníku. Společně s výchovou ke kapitalismu ale dochází k poměrně zbytečnému (z hlediska vyprávění, nikoli diváckého požitku) výcviku Djanga v nejrychlejšího střelce amerického jihu. Vícevrstevnatá proměna protagonisty přesto patří k těm nejlépe vystupňovaným v rámci celé Tarantinovy filmografie. Od začátku jsme připraveni na Djangovo převzetí zodpovědnosti od jeho mistra, vůči němuž nejprve vystupuje jako malý chlapec, dychtivý dozvědět se, jak to bylo s tou německou princeznou. Postupně ale projevuje stále více samostatnosti, ačkoli mu role, které musí ztvárňovat a které mu rozhodně nejsou vlastní, brání naplno se projevit (jeho mikrosvět se musí podřizovat tomu Schultzovu, ač později, poprvé výrazně během scény se psy, se s ním dostává do konfliktu). S o to větší pompou může v blaxploitation finále převzít pozici hlavní morální autority, odhodit všechny masky (a sedlo z koně) a jako zcela svobodný hard ass nigga motherfucker postřílet asi dva tucty bílých padouchů (a jednoho bílého negra, který svého pána uctívá víc než vlastní matku a v rámci vyprávění prodělává ve vztahu ke svému mistrovi podobný významový posun jako Django). Django se konečně explicitně pouští do toho, co Tarantino dělá za kamerou – bourá stereotypy. Většina postav, na něž nezařaditelný německý ex-zubař a odpoutaný otrok narazí, totiž odpovídá určitému archetypu z americké mytologie nebo z exploatační kinematografie (mammy, jižanská kráska, eugenikou posedlý zlosyn). Výjimkou bohužel není ani Hildi, na Tarantina nezvykle plochá ženská postava, které je vesměs dovolena jenom brečet, křičet a nechat se zachraňovat. Nespoutaný Django je neuvěřitelně stylovou záležitostí, excelentní v mnoha dílčích oblastech (soundtrack, herci, punchlines) a odvážnou v nerespektování westernových konvencí (i když některé z nich – třeba střelbu na koně, nebo učinění využití bílých amerických kovbojů jako padouchů – už mnohem dříve porušili italští režiséři), ale v celku ne úplně vyladěnou. Z „dojmového“ hlediska jde ale intenzitou divácké potěchy o skoro dokonalý počin a některé scény z něj si ještě pustím mnohokrát. 80% Zajímavé komentáře: Marigold, kiddo, Bluntman, Slasher, Mertax, Šakal, mcb (08.01.2013) (méně) (více)