Mistr

Anderson je jeden z mála režisérů, který si točí po svém a právě proto je mnohými obdivován a jinými přehlížen. "Mistr" je podle mě jeho nejsložitější snímek a i předchozí režisérův počin "Až na krev" vedle něj působí jako divácky přístupný film. Rozehrává ve své podstatě jednoduchý příběh o setkání, konfrontaci a nakonec i velice zvláštním vztahu dvou složitých mužů, ale příběh podává divácky natolik obtížně, že se při jeho sledování, musí divák obrnit notnou dávkou trpělivosti, aby ho výsledný dojem neodradil už v první třetině. Pokud vám však není Andersonova práce cizí a dlouho vám chybělo něco neobvyklého, nemůžete s "Mistrem" udělat chybu. Andersonovy perfekcionisticky aranžované dlouhé záběry, propracované dialogy i průběh celého příběhu, ale hlavně nadpozemský (a to jsem ještě nikdy nepoužil) výkon Joauquina Phoenixe, vedle kterého i výtečný Seymour Hoffman mírně zaostává, to vše zajistí nevšední, vyčerpávající a dost možná i nezapomenutelný zážitek, protože film z hlavy opravdu už jen tak nedostanete a vůbec nevadí, že už nikdy nebudete mít náladu pustit si ho znovu. (26.02.2013)

Fascinující interakce dvou záštihodných, ale o nic méně obrovských osobností. Anderson ne poprvé vypráví v rytmu, který mi svou podstatou nesedí, ale hlavní dvojice v něm odvádí takové penzum práce, že mám sílu výsledných emocí chvílemi problém ustát. Ústřední téma mě totiž nabíjí a zneklidňuje zároveň a z Mistra dělá extrémně intenzivní podívanou, byť jaksi nepříjemným a až cizím způsobem. (14.11.2017)

Už dlouho jsem z ničeho nebyl tak znejistělý a zasažený jako z tohoto filmu. Jedno vím jistě, nikdo dnes netočí jako PTA a málokdo si troufne tak nekompromisně kloubit enigmatické fragmenty a explicitní významy. The Master je film-psychóza, ještě víc než There Will Be Blood sází na vyšinuté a uhrančivé postavy, jejichž osudy jsou líčeny jedním velkým filmovým anakolutem. Dvě a půl hodiny náznaků, zlomků, nedořečeností, frustrujícího těkání mezi afektem a manipulací, vztekem a apatií, dvě a půl hodiny záměrné bezvýchodnosti, extrémní podivnosti slov, věcí i lidí, přitom však zcela mistrné režijní kontroly nad každým obrazem i nad celkem. Pouto mistra a učedníka se všemi skrytými i zjevnými záchvěvy, analytický pohled na duchovní manipulaci, syrový obraz lidské touhy po smyslu a naplnění, dosažení rovnováhy skrze toho, který "ví", chlad, virtuozita, zároveň silné pochyby, zda to celé není až příliš vykalkulované, ostentativně tajemné... film, který "nechci" vidět znovu. "Musím". To se mi často nestává. The Master, nikoli Holy Motors, je pro mě nejdivnějším snímkem roku. [uzavřená projekce] Edit:Co mi na tom filmu chybí je celek - PTA úmyslně neopouští fázi nekončícího excesu a záchvatů psychózy. I když některé fragmenty jsou božské a postava Freddieho masterpiece (herecky i scenáristicky), film jako takový nevytvoří monumentální jednotu jako Až na krev, je to fragmentární obraz marného hledání, nedosažitelné touhy a vnitřní ambivalence - najít toho, kdo nám dá smysl a zároveň být tím, kdo žádného mistra nemá. Na to, kolik témat Mistr otevírá, je odpověď vlastně banálně prostá - žena z písku. Možná proto tu chybí ona zneklidňující nezařaditelnost Daniela Plainviewa a Eli Sundaye. I když film zčásti funguje enigmaticky (neposkytne jednoznačné motivace a odpovědi na tázání hlavní postavy), není to druh šifer, který vtahuje, spíše strašně sebevědomých okázalých autorských gest (tenhle film má dva mistry: postavu Amy Adams a režiséra). Zatímco Až na krev lze brát jako zneklidňující metaforu člověka, moci, víry a kapitalismu, Mistr je uzamčená, obskurní, přesto nádherná stavba tvůrce, který jako by až příliš začínal podléhat výlučnosti svých vizí. A vzbuzuje ten druh frustrace, bez které nelze myslet a existovat. [85%] (28.11.2012)

Někde jsem četl "ehm", téměř dokonalý Master… opravdu!? Začínám mít pocit, že jsem divný, možná začínám být o tom tvrdě přesvědčen, protože já a mistr jsme si nesedli. Nejenom, že jsem nebyl zaskočený, zasažený, diferenciálně poučený a už vůbec ku*va nevím, co znamená "enigmatické fragmenty", nejspíš nejsem ten pseudomasturbant, který čeká na hlásku, prázdný záběr moře, rychlou odpověď, ještě rýchlejší otázku. Nejsem! a nečekám diagnostické okénko, které se snažím analyzovat ruka v ruce wat the fack, ani ang. nejspíš neumím… začínám (už po třetí) se cítit jak debil, kterému se to nelíbilo, je špatné vyjádřit svůj debilní názor a prezentovat ho veřejně jako mentalista?! Alespoň jsem pochopil co to je PTA, zprvu jsem myslel na něco v smyslu doble penetration jako penetration to cople, ale cople je vlastně na C, ne na A, ach jo, ach jo… Řekl bych Vám o čem to je, no rázem by mne zasáhlo stádo trudu, který by vznesli nespočet invektiva vůči mně a to mé srdce nesnese, také rázem na to povznese. 3/10 (13.01.2013)

Tajně jsem doufala, že s příchodem postavy Philipa Seymoura Hoffmana získá film myšlenku a spád, ve skutečnosti však v onom momentu mělo mé utrpení teprve začít. Herecky a režijně nesmírně precizní film, příběhově však o nic hlubší než myšlenky "mistra" Dodda. Ukázka všeho, co nemám ráda na kontinentální filosofii, v nekonečných 137 minutách. (24.11.2012)