Umělec

The Artist pochopitelně není zdaleka tak špatný, jak by tomu odpovídala moje jediná hvězdička, ale není ale zdaleka tak dobrý, jak by tomu nasvědčovaly nadšené komentáře a pětihvězdičkové nadělení od ostatních. To, že má četné nominace na Oscara a reálnou naději na celkové vítězství, pak ponechávám zcela stranou, protože nadílka Oscarů nepředstavovala a nepředstavuje v dějinách kinematografie punc kvality. Představuje jednoduše kalkul filmové akademie, která podléhá nějakým trendům, náladě a šikovné reklamě distributora, podobně jako i divácká obec. Napíšu to takhle: The Artist je typický midcult tak, jak ho definuje Umberto Eco ve své knize esejů věnovaných kultuře, která u nás vyšla pod názvem Skeptici a těšitelé. To znamená zručně vyrobené dílko, které se tváří jako avantgarda a chytře pracuje se snobstvím té části filmových diváků, která opovrhuje běžnou konzumní produkcí a sama sebe pasuje za ctitele artové produkce. Je to filmík, který nezatěžuje mozkové závity, za kterým se neskrývá myšlenka a umělecké riziko, sází na jistoty a profesionalitu filmového řemesla. Samozřejmě není ani originální, tohle tady bylo už několikrát a řekl bych ne v tak líbivém, ale pociťově přesvědčivějším provedení. Takovému Juhovi jsem svého času nadělil 4* a příjemně mě potěšil. The Artist má tu smůlu, že jsem ho viděl v kině, které jinak navštěvuju jen vzácně a přísně si vybírám. Vidět ho v televizi, po 20 minutách bych ho vypnul a nehodnotil. Takhle mě nebetyčně naštval, zvlášť když jsem byl ve společnosti a nemohl odejít z kina. Pro mě je prostě moc líbivý a povrchní, emočně se s ním úplně míjím a nějak nedokážu přistoupit na jeho hru. Připomíná mi obrovské mýdlové bubliny, které moje děti vytvářely v IQ Parku v Liberci. Vypadají efektně, ale vzápětí prasknou a nic po nich nezůstane. Za dva roky, až pomine momentální oscarové oslnění a vyprchá efekt šikovné marketingové kampaně produkční společnosti, po Umělci neštěkne myslím ani pes. Ale abych nepsal jen o záporech, Bérénice Bejo je opravdu půvabná, stylizace do konce 20. let sice má s realitou tehdejších dějů ve filmové výrobě málo společného, ale má své kouzlo a sestříhaná do stylové 30minutové grotesky by ve mě vyvolala úplně jiné pocity. Celkový dojem: 25 %. (25.02.2012)

// Distribútor: Weinstein Company // Počet premietajúcich kín v USA: 662 // Otvárací Víkend USA: $2,371,803 // Prekvapenie sa nekoná. 2* za Jeana Dujardina a za pár vtipných a komických scén. Oscara si The Artist, ale určite nezaslúžil. Určite nie som jediný, ktorý si myslí, že toto ocenenie mal jednoznačne dostať film The Help. (30.04.2012)

(Viděno 2x v kině - v Evaldu a Aeru) Životní nadšení se nedostavilo, přeci jenom jsem tušila, že to nebude úplně ono a proto jsem taky projekci poměrně odkládala. A po té pro jistotu ještě jednou zopakovala. Není to samozřejmě úplně špatný film a pokud by inspiroval byť jen zlomek diváků k objevování skutečných němých, pak svůj smysl splnil. Na druhou stranu příběh je jen pokračováním toho špatného ze Zpívání v dešti a s tím mám obrovský problém. Krátce po té, co skutečná revoluce zvukového filmu proběhla, se tato událost zakonzervovala a stala se legendou plnou vyhaslých hvězd, zhrzených diblíků, osobních bankrotů těch "dávno minulých" a vzestupu těch "přirozených, svěžích a žádoucích" nových tváří, které se nejlépe v novém pojetí odliší tak, že hvězda němých filmů byla přece ta nablblá blondýna a na vzestupu je samozřejmě bystrá a osobitá tmavovláska. Jak prosté, milý Watsone. Hrdinou minula nemůže být nikdo jiný, než kombinace Rudolfa Valentina, Douglase Fairbankse a Johna Gilberta. Naštěstí je tu také bodrý majitel studia, kdokoli od těch legendárních hlavounů až po Williama Randolpha Hearsta (v podání vynikajícího Johna Goodmana); chytrý cvičený psík, uvěřitelná výprava, nádherné kostýmy, téměř dokonalé závěrečné taneční číslo a určitá naděje v lepší zítřky (čili, že i vyhaslá ikona němého dobrodružného filmu může chytit druhý dech v muzikálu pro své pohybové kvality). Co je poněkud ošidné, je zvuková noční můra a zejména píseň z roku 1936 použita jako background pro rok 1931. Stejně tak problematické a nadbytečné je zprostředkování skutečných záběrů z Mark of Zorro (1920). Takže zůstává otázka, jestli příběh němého filmu je skutečně zajímavý jenom tím, že ta doba je už dávno pryč? (24.04.2012)

Úžasný! Myslím ten francouzský drajv, kterým film disponuje. Jakoby jen měl za úkol předat energii - a až posléze okouzlit. Když v polovině zvuk pronikl hlukem ticha; to byla extáze, věru dost nečekaná, přesto skvělé podaná a zahraná. Jean Dujardin hraje pohasínající hvězdu i sebevědomého páva skvostně - vyvolal ve mě ten nostalgický pocit, kdy herci vědomě opisovali gesta a pohybovali se po place v jedné jediné trajektorii. Což se čte jednoduše, koná špatně! A když se v sále opět rozsvítilo a ti tři lidé, kteří tam se mnou byli, odkráčeli, došlo mi, že ten film, tu dobu, nechci opustit. To se mi snad ještě nestalo!! (22.03.2012)

Opravdu velkou odvahu prokázali tvůrci kouzelného evropského projektu.. S kůží na trh ale nakonec šli a můžou děkovat svému odhodlání. Jean Dujardin je neuvěřitelný sympaťák, Bérénice Bejo zase neuvěřitelná kočka. Oba můžou režisérovi a scénáristovi (a také manželovi) v jedné osobě líbat nohy, protože jeho upřímná láska ke kinematografii jim nabídla životní role. Samozřejmě, pokud jde o souboj němé a zvukové éry, nesahá tahle všeobjímající záležitost třeba muzikálu Zpívání v dešti ani po pás, přesto je milá, dojemná, řemeslně precizní. Otázkou zůstává, zda prostinká lovestory, která nechce nikoho urazit, náročnějšímu divákovi stačí. Chybí ji totiž opravdové překážky, zásadní konflikt, a když už nějaká změna přijde (do depresí upadající hlavní hrdina s něčím ostřejším ve sklence), spíš tím trpí tempo filmu, který jakoby začal lapat po dechu. Leccos naštěstí pozvedne výtvarné řešení, dobové kostýmy nebo nápadité kulisy. A závěrečná taneční pasáž, která má nezaměnitelné kouzlo.. (09.11.2012)