Umělec

The Artist pochopitelně není zdaleka tak špatný, jak by tomu odpovídala moje jediná hvězdička, ale není ale zdaleka tak dobrý, jak by tomu nasvědčovaly nadšené komentáře a pětihvězdičkové nadělení od ostatních. To, že má četné nominace na Oscara a reálnou naději na celkové vítězství, pak ponechávám zcela stranou, protože nadílka Oscarů nepředstavovala a nepředstavuje v dějinách kinematografie punc kvality. Představuje jednoduše kalkul filmové akademie, která podléhá nějakým trendům, náladě a šikovné reklamě distributora, podobně jako i divácká obec. Napíšu to takhle: The Artist je typický midcult tak, jak ho definuje Umberto Eco ve své knize esejů věnovaných kultuře, která u nás vyšla pod názvem Skeptici a těšitelé. To znamená zručně vyrobené dílko, které se tváří jako avantgarda a chytře pracuje se snobstvím té části filmových diváků, která opovrhuje běžnou konzumní produkcí a sama sebe pasuje za ctitele artové produkce. Je to filmík, který nezatěžuje mozkové závity, za kterým se neskrývá myšlenka a umělecké riziko, sází na jistoty a profesionalitu filmového řemesla. Samozřejmě není ani originální, tohle tady bylo už několikrát a řekl bych ne v tak líbivém, ale pociťově přesvědčivějším provedení. Takovému Juhovi jsem svého času nadělil 4* a příjemně mě potěšil. The Artist má tu smůlu, že jsem ho viděl v kině, které jinak navštěvuju jen vzácně a přísně si vybírám. Vidět ho v televizi, po 20 minutách bych ho vypnul a nehodnotil. Takhle mě nebetyčně naštval, zvlášť když jsem byl ve společnosti a nemohl odejít z kina. Pro mě je prostě moc líbivý a povrchní, emočně se s ním úplně míjím a nějak nedokážu přistoupit na jeho hru. Připomíná mi obrovské mýdlové bubliny, které moje děti vytvářely v IQ Parku v Liberci. Vypadají efektně, ale vzápětí prasknou a nic po nich nezůstane. Za dva roky, až pomine momentální oscarové oslnění a vyprchá efekt šikovné marketingové kampaně produkční společnosti, po Umělci neštěkne myslím ani pes. Ale abych nepsal jen o záporech, Bérénice Bejo je opravdu půvabná, stylizace do konce 20. let sice má s realitou tehdejších dějů ve filmové výrobě málo společného, ale má své kouzlo a sestříhaná do stylové 30minutové grotesky by ve mě vyvolala úplně jiné pocity. Celkový dojem: 25 %. (25.02.2012)

Verím, že dobrá polovica aktívnych užívateľov ešte stále krúti hlavami a nejde im do hlavy ako mohol Oscara vyhrať nemý a čiernobiely film. Sám som bol naňho zvedavý a po dlhej dobe som zavítal do kina (ta kinoutorky s O2, ne?). Film si ma získaval postupne, ale už po nejakých 10-15 minútach som mu podľahol. Jeho kúzlu, jeho čistote, kráse i celkovému poňatiu filmu ako pocte kinematografii. Hudba znie takmer celým filmom a príbeh funguje výborne aj bez slov a zvuku. Pár zvukových prekvapení má film v zálohe a keď ich vytiahne, je to krása. Pes hlavného predstaviteľa tu hraje dôležitú a je veľmi šikovný, hajzlík jeden malý. Často vídať filmové zostrihy na tému "100 rokov filmu" a z tohto filmu by som bez problémov vedel vybrať minimálne 10 krátkych, nezabudnuteľných momentov. A Oscary? Áno, podľa mňa sú zaslúžené, ale jeho víťazstvo bolo iste prekvapením aj pre samotných tvorcov, ktorí pri jeho natáčaní, takéto ambície určite nemali. Samozrejme film nie je úplne bez chýb, skrátenie o nejakých 10 minút by mu prospelo, ale inak spokojnosť. 80%. (10.03.2012)

Pocta určená lidem, kteří neví vůbec nic o hollywoodské kinematografii přelomu 20. a 30. let, ale zato jim připadají morálně akceptovatelné poslední Vejdělkovy filmy, ovšem chtějí být víc alternativní, ačkoliv jde o pózu. Rozepíšu se o tom v kritice víc, ale spíš než formální či jinou analýzu by si tenhle snímek zasloužil studii propagačních strategií Weinsteinovců v případě oscarové lobby, protože přijmout tuhle nemístnou romantizaci předkodexové éry (!) a žánrový nepodarek (kde je romance?), která by si spíš zasloužila rostenovskou drtivou kritiku, můžou vážně jenom zmanipulované ovce. Tak jsem se rozepsal. (09.02.2012)

Prekvapivý hit a neočakávaný oscarový triumf bol pred pár rokmi zjavením. Nemý európsky film sa totiž v ére, keď kinám kraľujú komiksové adaptácie a nekonečné pokračovania Transformerov dokázal uchytiť aj pred mainstreamovým publikom. Krásne ohliadnutie za jedným z najrevolučnejších období kinematografie má svoje chyby, no takisto obrovské srdce a množstvo štýlových postupov, ktoré mnohým nedotknutým divákom ukázalo tvár Hollywoodu z čias, keď bola kinematografia iba čisto vizuálnym médiom. Prechod od nemého k zvukovému filmu je témou viacerých a priznajme si, že aj omnoho lepších počinovale žiadny z nich nemal kuráž prísť v dobe, keď mnoho ľudí už ani nevie, že existovali časy, keď dialógy a pohyblivé obrázky k sebe nepatrili. (30.03.2016)

Neuvěřitelně milé, filmařsky hravé, potěcha pro oko, sluch i ducha všech staromilců, mezi které se rovněž počítám. Ten tanec na konci byl tak strašně roztomilý, že jsem se usmíval od ucha k uchu. A být žena, tak vraždím pro neodolatelný úsměv Jeana Dujardina. Protože jsem muž, tak mi postačí aspoň platonická láska k Berenice Bejo :o) (02.04.2012)