Sedm psychopatů

Martin McDonagh se tu vesele předvádí jako Chuck Norris mindfuckingu křísnutý multikulturním mesianismem. Pokud jde o podvratnost formy, je skutečně precizní: každičké tvrzení, které se ve filmu objeví, ať už slovem nebo obrazem, bylo už v tu chvíli použito proti sobě i proti vám. Téměř neexistuje moment nebo záběr, detail v settingu, který by už nebyl cinklý a podvrtnutý, tak jako i celý rámec. Ostatně soudím, že není na škodu zvolnit a plně si kompozici tohohle hluboce propracovaného filmu vychutnat napodruhé, s přestřelkami dialogů, s vtípky misanscény, ale i s dozníváním myšlenek... Při vší úctě nemyslím, že to jde pobrat všechno najednou, i napodruhé jsem měla náruč plnou. Protože pokud jde o formu, pak bych plně souhlasila s komentářem Mattyho, který její podstatu popisuje svědomitěji a výstižněji než já, ale v hodocení a vnímání obsahu filmu se zásadně rozcházíme: já totiž refektuji, emočně i myšlenkově, že všecky ty ironické vtípky, sarkastické legrácky a zvraty v ději tu nejsou samoúčelné, resp. že to není jen oddychová reflektivní komedie o filmových žánrech pro náročné, ale že se nakonec všechny nezbytné úvahy společně otáčejí, rezonují a vibrují okolo té jedné hlavní, nosné a téměř až pateticky humanistické myšlenky... ---- Nápovědou k ní je už to, že hlavní hrdina Martin (sic!), který píše holywoodský scénář o sedmi psychopatech, je zarytý pacifista a odmítá psát o násilí, natáčet o něm film a tím je paušalizovat a posilovat, a ten základní rozpor v sobě, tu vnitřní bitvu svých démonů marně hasí alkoholem.... a přitom ji řeší se svými postavami při psaní svého scénáře k filmu, v němž to celé právě sledujete... scénáře k filmu, který je ve své nejhlubší podstatě a po celou dobu výsměšnou a laskavou pitvou násilí, jež je za každé situace absurdní a zbytečné, jež se rodí z nedozrálých a nepochopených emocí, když jim netrpěliví lidé podléhají dřív, než je rozlousknou. A film je od počátku (ale víte to až zpětně a vnímáte to až napodruhé) důkazem katarze, kterou Martinova osoba prošla, a vyprávění se nese v oproštěném a rafinovaném nadhledu. Narozdíl od mého přepisu to tedy Martin (postava i autor filmu) podává značně nepateticky, asi jako by to točil Tarantino, kdyby se vyvíjel trochu jinudy (to srovnání s Tarantinem je na místě obecně, ale s tím, že McDonagh svou tvorbou Tarantina nenapodobuje, ale opravdu působí jako jeho jinak ujetá a šmrncnutá a plnokrevně osobitá verze). ***** Ještě nevyžádaná pozámka navíc a úplně bokem: Podhodnocení tohohle filmu mě upomíná na jiný výtečný a výtečnický snímek, kterému bylo ukřivděno z nepochopení, že se jedná o mindfuckingovou žánrovou reflexi: diváci kdysi ještě krutěji nedocenili formu, obsah a myšlenkovou pointu snímku Ask the Dust, čehož dodnes nepřestávám litovat. ***** Užívám si, jak jsou všechny dosavadní McDonaghovy filmy stejně tak urvané ze řetězu a nespoutané jako do puntíku zorchestrované a vážně míněné a přes veškerý sarkasmus a ironii po pokraj plné bláznivé a nakažlivé radosti z tvoření a chápání a z té nejryzejší úcty k životu. Těším se za pár dní na projekci Tří billboardů a jsem dost zvědavá, kam to celé ještě posunul. *~ (15.01.2018) (méně) (více)