Přelet nad kukaččím hnízdem

Dlouho, dlouho se mi film od Miloše Formana - Přelet nad Kukaččím Hnízdem vyhýbal obloukem a ne zrovna malým, je to už 33let od natočení snímku a to fakt není zrovna nejkratší doba, na některé filmy má „zub času“ bohužel negativní vliv, na některé NE a tento snímek to jen dokazuje. Bohužel mě za celou délku filmu ničím nenadchla kamera, nechci snižovat kvality M.Formana, ale za docela bohatou stopáž nenabídl žádný kamerový moment, na který bych dlouho vzpomínal a zapsal se mi do paměti. Zato scénář je geniální a oživuje i pomalejší pasáže, nejvíce snímku ale pomáhají samotní herci, kteří hrají stejně kvalitně jako „velký Jack Nicholson“ není tu fakt ani jedna „černá ovce stáda“, která by snížila vysokou hereckou kvalitu, na sestřičku jsem chytal podobný vztek jako Jack ;-). Každý si umí užívat a bavit když dostane možnost a kolikrát v chudém společenském životě stačí pár okamžiků, na které budete strašně rádi vzpomínat v dobrém a vždy vám vyčarují úsměv na tváři a třeba dodají sebedůvěru, která někomu může chybět. Můžu jenom souhlasit a podpořit 5* snímek v jeho vysokém umístění v top200 filmů na CSFD. 10/10* (18.04.2008)

If he's crazy, what does that make you? Jednoho pozdního večera jsem usedla před rozsvícenou bedýnku a svou dvanáctiletou duši doširoka otevřela Miloši Formanovi. Snad to bylo příliš brzy (následovaly dva dny insomnie), ale poprvé jsem zjistila, že nejen kniha, ale i film může rezonovat v mé hlavě intenzitou takřka magnetickou. Přemýšlela jsem o pravidlech, o hranicích, o normalitě, o šílenství, ale především o věčně vzývané, neskonale křehké svobodě. Svobodě ducha, svobodě činu. Forman umí být bolestně osobní a zároveň jakoby své centrální postavy ověšoval nenásilnou symbolikou, jako by jimi žil a zároveň se na ně shora díval. Při nedávném elektrošokovém návratu do klaustrofobního světa, v němž se nepřizpůsobivost individua strašlivě a s věcnou tupostí legální mašinérie trestá, mi vešel na mysl Chestertonův citát: Odvaha je vlastně protimluv. Znamená totiž silnou touhu po životě beroucí na sebe formu odhodlání ke smrti... (06.08.2007)

Nevýslovný herecký i režijní koncert, založený na výtečné předloze a skvělém scénáři. Těžko říci, komu nejvíce "připsat" sugestivnost Přeletu, zda hereckému ansámblu, který za zdmi světa "nenormality" strávil několik týdnů, aby nasál a absorboval tamější kolorit (a podařilo se mu to dokonale), nebo Miloši Formanovi, jehož citlivá a vpodstatě nenápadná, avšak dokonale natempovaná, režie dodává filmu nádech tichého, podprahového dramatu, které své největší intenzity dosahuje ve scénách skupinové terapie... Nejadekvátnější závěr zřejmě bude, že Přelet nad kukaččím hnízdem je dokonale sladěnou symfonií všech nástrojů, mezi nimiž dominují sólové party Jacka Nicholsona (neuvěřitelně živelného a skutečně maniakálního) a Louise Fletcher (jejíž krásná fasáda ukrývá minimalisticky vyjádřený hrůzný vnitřek). Tichý boj těchto dvou elementů – hlučného bonvivána a buřiče McMurphyho a despotické vládkyně sestry Ratchedové dokonale doplňují menší, ale o to úctyhodněji sehrané herecké party chovanců oddělení. Miloš Forman se ve světě "pošuků" pohybuje s naprostou samozřejmostí, dokumentárním přehledem i bezchybným citem pro vnitřní drama postav. Tenhle obraz individuální svobody a radosti ze života uprostřed světa, který své obyvatele nemilosrdně požírá, strčí i po letech do kapsy vše, co bylo na toto téma natočeno (včetně vykalkulovaného Shawshanku). (13.03.2005)

Jeden z nejlepších protestů proti blbosti, systému, blbosti systému, přetvářce a násilí. Ukázka toho, že svobodomyslnost nemusí vítězit, ovšem sem tam si alespoň zaboduje. A někteří ,,blázni" svůj odpor dotáhnou až ke smrti, svobodě poslední a definitivní. Ústavní svět nepříjemně zrcadlí celou společnost. (27.04.2012)

Zázraky se někdy dějí. Z nízkorozpočťáku, od kterého se nic nečekalo a od režiséra s téměř nulovým renomé se stal celosvětový hit, držitel pěti hlavních Oscarů a perla světové kinematografie. Louise Fletcherová jako sestra Mildred je jednou z nejodpornějších kreatur a závěrečná scéna jednou z nejemociálnějších a nejdojemnějších scén v dějinách filmu. (13.04.2003)