Místnost sebevrahů

Nádherný film, který zachycuje niterné pocity chlapce, Emo. Vysvětluje, co to vlastně znamená, obnáší, jak se může člověk stát emo, jak snadno lze upadnout do deprese, stát se závislým na internetu a jak je možné, že člověk ze zajištěné rodiny ztratí jakoukoliv motivaci k životu. Realistický film s pocity rodičů chlapce i všech ostatních hrdinů laškující s motivem sebevraždy natočený s lehkostí a poetikou. Film krásně doplňují animace ilustrující virtuální svět, do kterého hrdinové unikají. Člověk až žasne nad dokonalostí díla a mladým režisérem, který toho tolik ví. (01.08.2011)

Když chceš moc, nemáš nic. Místnost sebevrahů se snaží obsáhnout vše: vyprázdněné rodinné vztahy, přistěhovalectví, sebepoškozování, přemíru financí, závislost na počítačových hrách, citovou vyprahlost, přezíravost, špatnou výchovu, snobismus, neohleduplnost, bla bla bla, blablabla,... Snaží se to zobrazit moderně, šokantně, zároveň umírněně (aby na to mohly koukat děti), didaktivně, artově, bla bla bla, blablabla,... Pak se divte, že výsledek stojí za starou bačkoru. Jediné, co bych filmu přiznal jako plus, ač nechtěné, že skrz tento galimatyáš ukazuje, v jakém zmatku žijeme. (11.08.2011)

Svým způsobem zajímavý film, s kterým mám jeden zásadní problém - ani jeden z hrdinů mi nebyl sympatický. Dominik je klasický příklad rozmazleného "fracka", který má všechno a už neví coby, tak se dá na emo. Ano, je to i o šikaně, jenže ta je tu podaná tak zvláštně, že to příliš nepůsobí (alespoň na mě). Všichni jsou tu navíc hodně afektovaní (zejména Gierszal, který to sice zvládá, ale je toho až moc), což je taky ke škodě věci. Jan Komasa má nezpochybnitelný talent, protože to, jak kombinuje klasický film s animovaným, je obdivuhodné a přechody z reality do počítačové hry jsou naprosto přirozené a do celkové nálady filmu tak nějak pasují. Je tu hrozně moc zajímavých momentů (rozhovory rodičů s psychiatry, nápad s místností sebevrahů), ty ale zanikají v množství zbytečně emočně vypjatých scén a těžké deprese, která se na diváka valí a nenabízí vydechnutí. Všichni hrají solidně, pokud se tedy zrovna po nich nechce tlačit na emoce, to pak přehrávají, většinou jsou ale velmi dobří. Ani poselství filmu jsem nepochopil - má být odsouzením sebevrahů a jakýchsi "emařů", nebo jejich obhajobou? Opravdu nevím. Ze všech zmíněných důvodů zůstávám na průměru a 50%. (21.02.2013)

[MFF Cinematik 2011, Piešťany] Emo subkultúra inkasuje poriadne nechcenú facku po ktorej sú priaznivci Tokio Hotel nútení si uvedomiť, že byť z ničoho nič homosexuál automaticky znamená hanbiť sa, utiahnuť sa, sebapoškoďovať sa, teda v praxi nadobro stratiť hlavu, zavrieť sa na 2 roky do izby, tam hystericky jačať/bucháť si hlavu o stenu, prepadať do paranormálnych stavov a útechu dosahovať pri chorej internetizácií v útrobách "Second Life" virtuality. Len tak pomimo to o "emákoch" až tak úplne nie je, keďže nám tu vystupujú tiež (až alarmujúco) neukáznení rodičia, ktorých priority tvorí kariérny rast, snobské večierky, zamlčované zálety a teda zvolení priesečník zlej výchovy s "poruchou psychiky" vyostrene upozorňuje "pozor vážení, toto sa može týkať kohokoľvek z nás." Vo výsledku je to však nevyvážená pózička obsahujúca efektné ozdôbky, dynamickú reprodukciu dvoch dej. línii, (okrem tej klubovej) uvreščanú "la resistance" hudbičku, hromadu ošemetných otázok a v skratke-všetko (narvané dokopy) a (vo výsledku vlastne) nič. Inými slovami mi "Sala samobójców" tu i tam pripadá ako taký riadne slabý+konfúzny odvar "Ben X" občasne využívajúci trapnosť z "Twilightu", samozrejme s ofinou nie do "kohúta", ale do čela... (19.09.2011)