Valmont

Tak, dilema bychom měli vyřešené, teď se pojďme najíst! Není pravda, že je Valmont chladný film bez humoru, jen nenechává pauzy na smích. A zbývá i dost místa pro hořkost. Čtvrt století po premiéře nemá smysl řešit, že film byl uveden téměř souběžně s jinou, úspěšnější (podle mého horší) adaptací téhož románu - to jsou už jen prázdná slova. Nyní má smysl řešit ten film sám o sobě. A jako takový je velmi dobrý. Forman zvolil uvolněnější tón, takže na pohled působí měkčeji než Frears, ve skutečnosti ale právě ta uvolněnost vypráví o zkaženosti doby víc než nekonečná nepříjemná křeč, kdy nevěřím, že by ti lidé takto chtěli žít - mnohem víc jsem chápal zahálku a požitkářství Formanových postav. (13.12.2012)

Film jako takový hodnotím dobře, jeho problém je ale to, že je to Forman o neformanovské věci. Čili postavy sice jsou jaké jsou, ale oko režisérovo je vidí jaksi lidštěji, s pochopením k jejich chybám, ba dalo by se říci, s jistými sympatiemi k jejich nevázanosti. Ne že by na tom bylo něco špatného, ale pro dějovou linii tohoto příběhu se tahle optika moc nehodí. Není to tedy tolik o intrikami prolezlém životě francouzské aristokracie (jejíž uzavření se v neustálých radovánkách a naprosté odtržení od reálného života bylo mimochodem jednou z hlavních příčin Francouzské revoluce), daleko spíše je film příběhem muže, který tak dlouho běhal se džbánem pro vodu, až se ucho utrhlo. Frearsovy Nebezpečné známosti jsou lepší. (10.08.2006)

(Podruhé) zhlédnuto bezprostředně po dočtení Laclosovy románové předlohy. Osobně mě tenhle film strašně baví a z trojice filmových adaptací Nebezpečných známostí od režijního trojlístku Vadim / Frears / Forman ji považuji za nejzdařilejší. Jedině Formanovi se dle mého soudu podařilo nalézt optimální cestu mezi dvěma krajními póly, v nichž se uchýlili jeho předchůdci - Formanův Valmont není ani nesnesitelně radikálně odkloněn od původní předlohy jako Vadimova verze, ani se jí pietně nedrží jako Frears, ale bere si z ní smysluplným způsobem to, co uzná za vhodné, aby dal vzniknout velice příjemné a kultivované podívané. Jistě, současně by se o tomto filmu dalo i říci, že je to tak trochu "rokokový kýč", ale především díky fantastické kameře a mimořádně šťastnému obsazení ženských rolí je pro mě osobně tenhle film spolehlivou zárukou výjimečného filmového zážitku. O filmu zajímavě píše Ondřej Kavalír v Labyrint revue č. 17-18 z r. 2005: "Adaptace Nebezpečných známostí Miloše Formana... je ze všech uvedených filmů nejvýpravnější. Bohatá, rokokově laděná laděná, obrazová složka už od úvodní klášterní scény naprosto převládá. Přibližuje přezdobené a zalidněné interiéry... Některé scény dokonce připomínají žánrové výjevy ze života prostých lidí... I ve výběru hudebního doprovodu... je cítit Formanova znalost doby, kterou si osvojil při natáčení Amadea... Na rozdíl od Vadima a Frearse Forman libertinskou složku příběhu téměř zcela opomíjí... Románové napětí mezi zkušeností a nevinností, cynismem a sentimentem Forman do značné míry převádí do zjednodušujícího vzorce mládí versus stáří... Když si Cecíliina matka... klade otázku, zda své dceři vůbec rozumí, cítíme v tom vzdálené ozvuky nejen filmu Taking Off (1971), ale i Černého Petra (1964)... Formanovská adaptace také projevuje nejvýraznější komické rysy... Forman ve Valmontovi spojuje romantický patos a sentimentalitu s humorem a ironií. Vedle poučného příběhu o napraveném hříšníkovi inscenuje příběh mládí bouřícího se proti pokrytecké dospělosti. Oproti žánrové čistotě předchůdců se nebojí sáhnout k divácky vděčnému tragikomickému míšení stylových poloh. Ironií osudu zůstává, že na rozdíl od Frearse, který Nebezpečné známosti natočil pod záštitou Warner Bros, je to právě Formanova britsko-francouzská koprodukce, jež přivedla na svět film blížící se v mnoha ohledech parametrům hollywoodské pop-kultury. Nic to ovšem nemění na skutečnosti, že právě tato adaptace nese nejzřetelnější stopy osobitého režijního rukopisu". (cit. s.: 185-186) (15.05.2013)

Nebezpečné známosti Choderlosa de Laclosa patria medzi moje obľúbené knihy. Je preto prirodzené, že ma zaujímalo, ako sa s týmto románom v listoch popasovali filmári. Sám som bol prekvapený, že na vrchol sa u mňa dostala Lutherova televízna adaptácia s Kukurom, Vášáryovou a Nagyovou, po nej Vadimova s Gérardom Philipom a Jeanne Moreau a až potom tie neskoršie, mladším divákom známejšie verzie, s Johnom Malkovichom a Colinom Firthom. I keď Forman patrí medzi mojich najobľúbenejších režisérov, jeho sterilné, kostýmové poňatie ma neoslovilo. Uznávam síce jeho právo nakrútiť film podľa svojich predstáv, ale výmenou za to požadujem právo dať mu iba tri hviezdičky. (23.08.2012)

K tomuhle žánru mám neutrální vztah, ovšem pokud je romantika mísená pro mě s nepříliš sympatickým obdobím, zmítá mnou bohužel nechuť k projekci. Nečekal jsem mnoho, ale dostal jsem vcelku stravitelnou porci romantiky se špetkou vtipných scén. Ne že bych byl zapřísáhlý romantik, ale myslím, že by byla poutavost tohoto snímku poněkud vyšší, kdyby se Forman více zaměřil na vztahy mezi postavami než na společnost. Nicméně, chuť jsem si po shlédnutí Ragtime spravil a to mi stačí. 70% (22.04.2011)