All That Jazz

Retrospektivní existenciální drama, které se cele podřizuje písním ... i OSUDU. Vizionářská autobiografie se tak stává až bolestně intenzivní - a převelice uhrančivou, leč zároveň nadmíru deprimující záležitostí, uzavřenou do bezvýchodné dekadentní smyčky s nádechem jakéhosi moridního zadostiučinění. Tudíž přes své nezpochybnitelné kvality nepřináší zážitek, který bych chtěla za střízlivého stavu absolvovat ještě jednou. (17.12.2018)

Jsem ohromen, tohle je geniální film. Je to natolik komplexní a mnohovrstevnatá podívaná, že nejsem schopen docenit všechny její kvality po jediném zhlédnutí. All That Jazz skýtá rozhodně výjimečný divácký zážitek, byť to zřejmě nebude film pro každého. O sedm let mladší mistrův Kabaret se mi ale líbil přece jen o chlup víc. (09.03.2012)

Film pohybující se v tanečním rytmu zdaleka nejen jazzu plyne velice svižně, mezi spoustou muzikálových čísel ukáže lesk, dřinu i obrácenou stranu šoubyznysu. A navrch se povznese s tak divokou lehkostí a nadhledem nad tématem umírání, jak jsem to snad ještě neviděl. Neznám osobnost Boba Fosseho natolik, abych byl schopen vnímat údajnou hlubší výpověď autobiografických rysů, viděl jsem však v minulosti z jeho tvorby Lennyho a i tady jsem opět mohl být svědkem nápadité podívané s neotřelým filmovým tvarem mezi divadlem a filmem s využitím scénického i střihového umění... tentokrát navíc v úžasných barvách a s hravým splynutím s muzikálem. Rozhodně bylo co obdivovat v rámci výtvarné, hudební i taneční stránky díla a v mnoha případech jsem v pozitivním slova smyslu žasl nad tou profesionální kreativitou nesoucí se celým filmem, přestože ne všechna taneční vystoupení mi vyloženě imponovala. Zvláště tolik sexuálních motivů během tanečních scén i zákulisního plácání mi tu nesedlo, ač chápu, že to především odráželo posedlost hlavní postavy. Roye Scheidera jsem si v podobném žánru příliš neuměl představit a nakonec musím říct, že snad nikde (kromě Mzdy strachu) mě tolik nezaujal, jako ve zdejším snad životním výkonu. [80%] (01.08.2023)

Muzikal, pri ktorom som zuril od zlosti na pracu rezisera Bob Fossa a neskutocne sa nudil. Roy Scheider drzi scenare pevne medzi polkami, teda pardon, to mi uslo, v rukach akurat kulisy zivota - toho bezneho, realneho sa mu rozpadaju. Dalej nechapem tych, co tvrdia, ze je to vrcholne dielo Fosseho, nejakym podozrivym sposobom udajne priekopnicke /v com., to neviem a ani som to neobjavil/, hudobne slabe, vizualne a obsahovo bieda. Prave taketo typy filmov su pravou pricinou, preco nemam az tak rad muzikaly. 50 % (24.08.2013)

Bolestivé umírání za doprovodu strhující hudby, která nakopává, naaranžované v mistrovské choreografii, jež bere dech, a v životním partu Roye Scheidera, který jako by nehrál, ale opravdu umíral. Kamera čaruje, střih koketuje s geniálnem a celek se leskne tak nádherně, jak to jenom 70-tá léta ve filmu uměla. Muzikál, reflexe doby, biografie… dvě hodiny marnotratného žánrového rozpětí, které však neošizeně povypráví o všem, aby nakonec milosrdně vstoupilo do náruče přívětivé paní Smrti. (13.05.2007)