Kabaret

Tohleto NENÍ tingltangl. Tohle je tak maximálně představa typického posthipísáckého dekadentního a hustě zelesdéčkovaného amíka let sedmdesátých o tom jak vypadal echt dojče tingltangl za časů, kdy ještě pes neskákal tákhle vysoko. Prazvláštní směs společenské sondy, úchylných scének z vystoupení a poněkud zvláštní romance, kterou sem tam ozdobí záběr nevídané síly a zlomek hereckého výkonu výjimečných kvalit. Liza Minnelli dokázala, že kdysi dávno skutečně byla čímsi víc než ošklivým mimozemšťanem ze South Parku a Michael York se po delší době v českých zemích uvedl i jinak než jako komediální hrdina či švarný mušketýr. No, dejme tomu, že to skutečně bylo umění, ale osm Oscarů? Ode mě velmi rozpačitých 60%. i když ta občasná mladistvá jiskra v těch tmavých kukadlech by sama o sobě zasloužila víc. (21.05.2007)

...malej film, u kterýho si dovedu velice dobře představit, že bude divácky zrát s dalším shlédnutím...na to, že šlo o druhou Fosseho věc, je to filmařsky velice sevřený a vyzrálý...výborně sestříhaný...hlavně v hudebně - tanečních číslech je výborně sladěnej pohyb herců s pohybem kamery a střihem...čísla jsou výborně vystavěná a stupňovaná...dokážou nejen strhnout, ale často jdou i přes míru, takže divákovi je z těch výjevů fyzicky nepříjemně ve smyslu "ubavme se k smrti"...připadá mi, že tenhle masochismus byl Fossemu jako tvůrci tak nějak vlastní ( viz. All that jazz)........progresivní z hlediska propojení pódiových výstupů s klasickým dějem, kdy pódiové výstupy komentují a předznamenávají dění a nakonec se přímo vlévají do narativní struktury...i vykreslením doby a postav je to zajímavý...sexuálně nezvykle otevřený a přitom samozřejmý, genderově progresivní ( transexualita, homosexualita, chlapecká Minelli, androgynní York)...vztahy postav a osudy dílčích figur jsou záměrně a funkčně nedořečené...stejně tak jako je nedořečený, ale přitom velmi plastický obraz tehdejší společnosti s její otevřeností a moderní dekadencí a zároveň omezeneckým buranstvím a předsudečností ( absurdita žida, který předstírá, že není žid, aby byl společensky akceptován, načež si nemůže vzít židovku, kterou miluje)......dramatičnost toho filmu v podstatě spočívá v nedořečenosti...v nedořečenosti vztahů a osudů postav...a v nedořečenosti společenského vývoje...obojí si divák je schopen domyslet, ať už na zákládě své představivosti nebo znalosti historických událostí.......ale co, resp. kdo mě uhranul na celém filmu nejvíc, byla Liza Minelli...to byl snad jeden z nejlepších ( a když ne nejlepších, tak nejsympatičtějších) hereckejch výkonů, co jsem na plátně viděl...hrozně přirozená...v civilně ztišených i v těch nejteatrálnějších momentech - protože teatralita k té postavě přirozeně patří...zároveň výborná v tanečně - pěveckých výstupech...bomba... (26.11.2011)

Trochu vice zapracovat na zaveru, dam bez vahani plny pocet. Vyborny film, vubec jsem necekal, ze si tak ziska mou pozornost. Krasne vykreslena atmosfera Nemecka, let tricatych a pomaly nastup Hitlera k moci. Zajimave sledovat milostny trojuhelnik hlavniho hrdiny ci bohate zidovky a chudeho obchodnika... K tomu vytecne kabaretni pisnicky v cele s Joelem Greyem. (03.09.2014)

Kabaret se svými obscénostmi, frivolnostmi, jízlivostmi a (skvělými) oplzlými písničkami na jedné straně - a na druhé zlidovělá píseň romantická píseň opěvující rozkvetlou louku a na ní pasoucího se srnečka, třpytivou zeleň lip a Rýn směřující k moři, dítě v kolébce a včeličky na květech atd., a mezitím a na konci "nastane ráno a svět bude můj, der morgige Tag ist mein. Je to lyrické až úderné, pikareskní až nacistické, krásný příklad německého romantismu, z kterého nacismus čerpal (svoji sílu). (Čekal bych zu spíš písničku Hanse Baumanna ,Es zittern die morschen Knochen - Už se chvějí zpráchnivělé kosti‘ s proslulou větou: "Denn heute gehört uns Deutschland und morgen die ganze Welt - Dnes nám patří Německo a zítra celý svět", ale v době filmového příběhu, předpokládám, že kolem roku 1932, se místo "gehört uns" zpívalo "da hört uns" - bude nám naslouchat.) Pozn.: Film glosuje i Slavoj Žižek (Nepolapitelný subjekt) poznámkou adresovanou pseudointelektuálům. "Nacistická ‚Událost‘ [převzetí moci, na rozdíl od ruské revoluce] je estetizované divadlo, padělaná událost, která je ve skutečnosti neschopná učinit konec dekadentní a ochromující slepé uličce. Přesně v tomto smyslu je obvyklá reakce [podmanivá svůdnost] na nacistickou píseň z filmu Kabaret správná ze špatných důvodů; nechápe, nakolik naše předchozí cynická záliba v dekadentních kabaretních písních o penězích a sexuální promiskuitě vytvořila pozadí, které nás učinilo vnímavými k působnosti této nacistické písně." (06.04.2017)

V Nėmecku se dostávají k moci nacisté, ale lidé se stále chtėjí bavit a doufají, že je kdykoliv zvládnou. Konferenciér v kabaretu varuje před nebezpečím, ale v publiku není žádný moudrý král, který by naslouchal svému šaškovi. V čele příběhu se však rozvíjį vztah kabaretní divy a učitele angličtiny. Minnelli je jako vždy afektovaná a přehrává, navíc odhaluje svoje nepěkné tělo, ale obstojně zpívá i tančí, takže svým herecky nepříliš přesvědčivým výkonem nedeklasuje jinak výborný film. (16.12.2020)