Bohemian Rhapsody

Oslava legendy. Sluníčková, plná dechberoucí energie a hudebních highlightů. Některé pasáže jsou až zbytečně filmové, vyloženě málo improvizační a dost na efekt. V tomhle boduje spontánní A Star is Born více. Připomíná to rok 2013, kdy vedle sebe stály dva nejlepší snímky roku Gravity a Rush a každý z nich měl trochu jinou fanouškovskou základnu. Pořád ale platilo, že oba byly skvělé firmy, avšak zatímco Rush byl příběhem ze života, uchopitelný jakýmkoliv diváckým spektrem, Gravity už chtěla ambicióznějšího recipienta, který byl ochoten se do toho patřičně "položit" aby byl odměněn. To stejné se děje zde, navíc v žánrově velmi podobných filmech. Rhapsody je ten náročnější bratříček, A Star is Born je oproti tomu jemná americká lovestory, avšak dokáže lépe pracovat s emocemi. A narozdíl od Rhapsody si odnesete z kina trochu něco navíc, než jenom vycizelovanou hudební složku a zajímavé vyobrazení typicky vnitřně rozervaného umělce podivína. (18.11.2018)

Opravdu bych nečekal, že se z Bohemian Rhapsody po tolika produkčních problémech vyklube taková pecka. Ovšem ať už za finální střih může Brian Singer, nebo můj možná ještě větší oblíbenec Dexter Fletcher, konečně je tu licencovaná hudba skupiny Queen a ta udělá půlku práce. Rami Malek od Mr. Robot (jeden z těch seriálů, které jsem vzdal) ušel obrovskou cestu a stal se doslova ztělesněním Freddieho Mercuryho a to co předvádí na pódiu nemá obdoby, stejně jako před třiceti lety neměl obdoby jeho předobraz. Hned jsem měl chuť si dát další životopisy podobného ražení (mnoho jich je zmíněno ve filmu, jeden za všechny - mladý Michael) a pevně doufám, že jich po fenomenálním úspěchu této kapely v kinech jenom přibude. Když člověk film vidí, už ho nikterak netrápí, že se před vícero lety chystala drsnější podívaná s Baronem Cohenem. Tohle je totiž nářez. Sice plný patosu a mravokárných rad do života bez temných stránek, ale pořád nářez. (10.11.2018)

S téměř 21 000 hodnoceními jsem očekával film hodný 92 %. Dostal jsem dějově zcela průměrný životopisný hype jedné konkrétní kapely, jejichž žijící členové si evidentně tak pečlivě ohlídali nekontroverznost scénáře, že celý film je pouze vykastrovaná oslavná pocta kapele, která chvílemi zavání až pohádkou o Rychlých šípech s kytarami. Tou nekontroverzností rozhodně nenarážím na fakt, že ve filmu se explicitně nezachycuje gay sex, ale na zobrazení postav a jejich počínání. Přesně tohle nemá mít v životopisných filmech místo, jinak to není životopisný film plný pro diváka zajímavých nahlédnutí pod pokličku, pod kterou nikdy neviděl, ale jen nově vyretušovaný propagační plakát k třicet let starému koncertu, zvláště když po faktické stránce je děj zcela mimo a polovina věcí se ve skutečnosti stala úplně jinak nebo jindy. Samotný závěr filmu, ve kterém postavy před CGI stadionem imitují koncert Live AID a Malek hejbe patnáct minut v kuse hubou na playback, z toho jsem hotovej ještě teď. Tleskající stadion, tleskající hospody, tleskající uslzená rodina v obýváku, tleskající manažer, patosu jak po "nečekané" záchraně světa v americkém katastrofickém filmu. Závěr byl definitivním potvrzením, že celý film je nekritická sentimentální vzpomínka pro diváky s tričkem Queen na sobě, kdy ihned po vyslechnutí notoricky ohraných šlágrů ("We Are The Champions" jsem musel přetočit, už ji nemůžu ani slyšet) najedou závěrečné titulky jak kdyby vše skončilo a dalších 6 let se nic nedělo. Varuji tedy diváky nezasažené kultem Queenů, že jestli očekávají audiovizuální porno, které je dle nostalgicky hodnotících uživatelů 8. nejlepším filmem všech dob, budou hodně překvapeni, co nakonec (ne)uvidí. Straight Outta Compton byl rovněž žijícími členy kapely notně vykastrován ve jménu jejich PR, ale o proti BR působí jako upřímná retrospektivní zpověď - lépe natočená zpověď. Až tak je Bohemian Rhapsody držen za koule, rodinnými Mirky Dušíny s manželkami a dětmi, tvořícími společně "rodinu". A pak je tam s nimi ještě jedna excentrická buzna, která dvakrát nasadí gay kostým, vyrazí manažera a dá si pár lajn koksu mimo záběr. Fakt upřímná síla! 50 % (25.01.2019)

Bryan Singer se svým dotáčkovým kumpánem Dexterem Fletcherem natočil úžasně strhující film, který jde asi nejlépe přirovnat k pár let starým Rivalům Rona Howarda. Proč? Především proto, že oba jsou technicky precizní, a oba sledují osudy těch, kteří příliš nezapadali a museli se potýkat s nepřízní osudu, byť každý jinak, a kteří se stali legendami. A v nemenší míře proto, že oba filmy dost zkreslovaly realitu, aby se dosáhlo lepšího dramatického efektu:) V případě Bohemian Rhapsody je zřejmé, že je to důsledek přísného dohledu ostatních členů Queen nad tvůrčím procesem, což jde doložit i důvody, proč nevznikl snímek se Sachou Baronem Cohenem v hlavní roli (ne, to že měl skoro o 15 čísel víc než Freddie, nebylo rozhodující;)). Výsledkem je, jak jsem psal v úvodu, strhující film, který je nutné vidět v kině, aby vás mohl závěrečný Live Aid nátěr patřičně zatlouct do sedadel a zároveň vás donutit šít sebou do rytmu. Hudba Queenů zkrátka a dobře vládne, a díky tomu jde skoro odpustit i opravdu velké odchylky od skutečného toku času a skutečného chování postav na plátně od jejich reálných předobrazů. Které jsou mimochodem na stupnici vizuální podoby někde mezi 8 a 10 body z 10. Nejblíž originálu je rozhodně Gwilym Lee jako Brian May. Rami Malek, jakkoliv podává bravurní výkon ve všech polohách (včetně hlasových), bohužel působí o poznání křehčeji než skutečný Freddie, a mám dojem, že přehnal i míru "gay stereotypní afektovanosti" v civilním chování hlavního hrdiny. Naproti tomu jevištní podobu legendárního zpěváka ovládl s hodinářskou přesností. Kino po projekci tleskalo - já ne, ale i tak pro mě s mojí nemalou láskou k té neuvěřitelně proměnlivé a silné hudbě, kterou ti čtyři světu dali, byla Bohemian Rhapsody velký zážitek. I tak si ale myslím, že jednoho dne by měl Freddie Mercury dostat nijak nesterilizovaný a neuhlazovaný životopis, který by ho ukázal takového, jaký opravdu byl. A který by neohýbal stěžejní události tak, jako to dělá tahle vypulírovaná částečně vylhaná megaatrakce, byť ty lži slouží zpříjemnění zážitku diváka, a dodávají nemalou dávku humoru. Nejlepší vtip je samozřejmě Mike Myers aka Wayne z Wayneova Světa jako fiktivní producent, který Queenům vyfuckuje Bohemian Rhapsody:) Přes všechny výhrady dávám 90 %. A doporučuji některý z dokumentů o Queenech (třeba Freddie Mercury: Příběh, nebo Queen: Days of Our Lives) nebo nějakou knihu o nich - nebo o něm. O člověku, jehož hlas byl Made In Heaven, jehož život byl jako Great Pretender, podle hesla I Want It All, a jehož Show Must Go On. (18.11.2018)

Energie, výtečná kamera a střih, plno detailů, intenzivní sounáležitost s hlavním hrdinou, který je výborně zahraný. A samozřejmě hudba. Nemám rád klasické životopisy, většinou jsou srozumitelným kusem pro všechny, jenže stejně často i strojeným a nudným zklamáním. Tenhle mezi takové nechce zapadnout, režisér Bryan Singer cílil spíš na oslavu jejich přátelství a samozřejmě hudby a jejího originálního pojetí. Ano, snaží se zalíbit a být pro nejširší publikum, přičemž snímek mohl být výrazně temnější, ale já na tuhle cestu rád přistoupil. Výsledkem je tak trochu rodinný film, na který stejně rodiče své děti nevezmou, protože se tam nepodřezávají hrdla a nesahá na prsa. Víc je to o hustém knírku, živelnosti a módních výstřelcích než o vzájemných rozepřích, zpěvákově promiskuitě a AIDS. Kontroverze stranou. Freddie prostě chodil pozdě a byl osamělý. Nevadí. Není to patetická poklona, spíš citlivě pojatý přístup k jedné ikoně. Sledovat hravý vznik písní v nahrávacích studiích, snahu nebýt loutkami (ale být zdravě drzí a přesvědčení o vlastní „genialitě“), zpěvákův hlasový rozsah nebo koncert ve Wembley, který otřásl světem, je úchvatné. Tvůrci scény dokonale stylizují, srší nápady, kamera hledá detaily a dosud především seriálový (a brzy hereckými cenami zasypaný) Rami Malek přesně zmákl Freddieho osobité pohyby a grimasy. Atmosférické a skvěle natočené. A těsně pod vrcholem. (04.11.2018)