Rivalové

Nebýt toho, že jsem chtěla vidět Daniela Brühla s předkusem, tak by mě nejspíš ani nenapadlo takovýhle film vyhledávat, nakonec jsem si to ale i docela užila. Bohužel si tvůrci neodpustili takové blbosti, jako že Hunt zmlátí novináře a podobně, aby to bylo "zajímavější". Mě by zajímalo, jestli film doopravdy straní Laudovi, a nebo jestli se mi to tak jenom zdálo díky mé akurátní robotické povaze. Hans Zimmer nic moc, scéna v dešti, kdy se Nicky rozhodne zastavit, se mi sice vryla do hudební paměti, ale jinak šel soundtrack jedním uchem dovnitř a druhým ven. -"It's too dangerous." (22.02.2019)

Pro mě osobně velmi nečekané překvapení. Kontrast dvou hlavních charakterů je dobře prodaný, i když některé dialogy šustí papírem. Nejvíc mě pobavila scéna se stopováním v Itálii a jako hlavní úspěch filmu považuji, že jsem se furt nemohl rozhodnout komu fandím.Oba charaktery byly fakt naprosto rovnocenné. Jako přidanou hodnotu beru, že jsem film viděl s tátou a ten mi při projekci šeptal tenhle pak taky umřel, tenhle už je mrtvej, tenhle se vyboural a ochrnul atd. Fakt chlapáckej sport. (18.10.2013)

Po technickej stránke (preteky, retro výprava a kostýmy...) Rivalom ťažko niečo vytknúť, no je to strašne nudné. Ron Howard režíruje až nepríjemne sterilne. Najvýraznejším plusom Rivalov je už silný príbeh zvláštneho (ne?)priateľstva medzi dvoma legendárnymi pretekármi. Herci sú priemerní, ale ich postavy (a vzťah medzi nimi) sú natoľko jedinečné, že ani dosť nemožný Chris Hemsworth to nedokáže pokaziť. (15.01.2017)

Chci si umět užívat žvota jako James Hunt a přitom být životním perfekcionistou jako Niki Lauda. Jenže na druhou stranu se nechci uchlastat k smrti jako James Hunt a plápolat jako Niki Lauda mne rovněž neláká. Takže vezmu zavděk svým obyčejným životem, který jsem si zpříjemnil skvělým filmem s burácejícími motory, sexuálními výstřelky a neustálým špičkováním mezi hlavními hrdiny. Jen pro mne bylo poněkud obtížné udržet se v napětí, neboť si sice nepamatuji, co jsem měl včera k obědu ani kolik mám koupit rohlíků, ale sezónu formule 1 z roku 1976 se mi dosud z paměti vymazat nepodařilo. (27.10.2013)

Rivalové nejsou o Niki Laudovi, Rivalové přímo jsou Lauda. To přirovnání se nabízí samo. Slavný formulový závodník je zde popsán jako precizní technik, suchar odhodlaný svou pílí a odhodlaností získat to, co jeho oponent zvládá ukořistit spontánností a charismatem. Připomíná to obráceného Amadea, v němž génius průměrnosti materiálně prohrává, ale morálně vítězí nad horkokrevností a radostí ze života. S trochou jízlivosti se nabízí, že něco takového musí být tajným snem Rona Howarda. Celou jeho režijní kariéru prostupuje preciznost ve všech ohledech. Dobře volené postupy ozkoušené mnohými před ním. Mnohdy padne jeho úsilí co nejdůstojněji a nejdůsledněji zpracovat námět na úrodnou půdu (Duel Frost/Nixon, Apollo 13), jindy se stane fatálním omylem (brownovské adaptace, Grinch) a jindy zdrojem nekonečných debat, jde-li o umění, nebo zbabělý mustr (Čistá duše). Čekat, že se Howard změní a začne experimentovat, by bylo stejně pošetilé jako chtít po Hansi Zimmerovi, aby složil ještě čtvrtý hudební motiv, který by přidal k těm třem, co už dvě desetiletí dokola opakuje. Ani jeden nemá k posunu důvod – jejich formální zbabělost a ničím nerušená sázka na jistotu jim přinášení většinou uznání a řadu obdivovatelů v divácích, kteří oceňují, že v kině uvidí či uslyší přesně to, co si přáli. A tentokrát to oceňuji i já. (03.10.2013)