Inferno

Dario Argento se ve svém nejdražším a nejodvázanějším filmu zcela odtrhl od reality a vytvořil si v něm vlastní fantasmagorický vesmír, ve kterém dal plný průchod svým hororovým fantaziím. Interiér hotelu, v němž se většina děje odehrává, je architektonicky nesmyslný a připomíná spíš divadelní jeviště, konstantně zalité křiklavě barevnými světly, vycházejícími neznámo odkud. Hlavní postavy, které se střídají každých dvacet minut, jsou jen bezmocné figurky v rukou zlovolných sil a umírají velmi nepravděpodobnými, zato vizuálně poutavými způsoby. Argento kvůli navození snové logiky hercům dokonce nařizoval, aby se před kamerou chovali tak, jak by se normálně nechovali. Inferno bývá mnohými kritizováno kvůli nesouvislému a absurdnímu ději, stupidním dialogům a příšerným hereckým výkonům. Jiní ho zase vnímají jako pozoruhodné autobiografické snové dílo ve Felliniho tradici. Podle Argenta jde o jeden z jeho nejupřímnějších a nejčistších filmů, na který ovšem nemá moc dobré vzpomínky. Kvůli vážné nemoci musel některé scény režírovat vleže a párkrát ho dokonce zastoupil proslulý Mario Bava, který měl na starosti druhý štáb (natočil např. známou scénu v zatopeném tanečním sále). Výsledek je ryzí hororová symfonie, jejíž síla spočívá v Argentově vizuální virtuozitě, surreálné výpravě a burácivém rockově-operním soundtracku. (07.09.2023)

Tak tohle má výtečnou atmosféru. To,že něco nedává smyl nevadí. O to víc to pro mě působí děsivě. Velké kulisy,ponurá atmosféra,kamera. Inferno se snaží zaujmoput zajimavými způsoby zabijení,okno jako gilotina,útok krys. Také ukázal,že hlavní postavy se můžou měnit. Někdo umře,ten další pokračuje. A závěrečná píseň patří mezi mé nejoblíbenější filmové písně. (13.01.2007)

Druhý z Argentovy série o Třech matkách je nemlich to samý, co ten první. O mystériu třech mocných čarodějnic se dozvíme zhruba tolik, kolik by se za nehet vešlo, ale o vrstevnatý příběh u Argenta nikdy moc nešlo. O co je menší vypravěč, o to je větší , a teď nevím co, ale umí to s obrázky a hudbou, čili jsem opět dostal pořádnou porci , a teď nevím čeho, ale má to určitě co do činění právě s těmi obrázky a hudbou, a byl jsem výsostně spokojen. Snad jen ten závěr mohl být víc, a teď nevím co, ale nepotěšil mě ani nevyděsil, tak jako v Suspirii. A teď nevím kolik jsem chtěl dát hvězd, ale určitě dost. (26.09.2014)

Argento rozehrál symfonii strachu a hrůzy, do partů dal razanci sobě vlastní, tvůj snový styl, ale své dílo nedotáhl do konce a poslední partituru nahradil nějakým nedotaženým šmidláním. Jeho styl, kdy si po probuzení zapuisuje své sny a pak je spolu se scénáristou poskládá do mozajky celého děje slavil už dávno před Infermem své úspěchy a právě tady ho nechal spinkat v kolébce tvůrčího snažení a i když občas ze spaní vykřikne, je to na ději znát. Křiklavé až diskofilní barvy ulic a zákoutí, depresivní sklepení, postavy a atmosféra. Jen ten scénář druhé poloviny příběhu, tam to skřípe, tam to vrže. Postava Smrti samotné mi spíše připomíná průvody na karnevalech někde v Mexiku, těch na uctění mrtvých. Není to nic překvapivého a tak musím sáhnout k průměrnému hodnocení. Takže hranice mezi snem teď zůstala neprolomena a dojem z celého díla může být rozpačitý, stejně jako gurmánský dojem z přesoleného jídla. (29.07.2004)

V Ríme, New Yorku a v nemeckom Freiburgu sídlia Tri Matky, ktoré za pomoci smútku, plaču a temnoty vládnu celému svetu. Najstaršia Mater Suspiriorum (Matka vzdychov) žije vo Freiburgu. Mater Lachrymarum (Matka sĺz) je z Ríma a najmladšia a najkrutejšia Mater Tenebrarum (Matka temnoty) prebýva v New Yorku. Všetky sú Matky a zároveň aj Sestry. Pôda na ktorej majú postavené svoje sídla nasiakla zárodkami smrteľnej nákazy a celé okolie preto hrozivo zapácha. Tieto tri bytosti (trojjediná nesvätá trojica) majú jedno spoločné desivé meno - Smrť. ***** (13.09.2015)